Pro dnešek předávám svůj pomyslný drápek namočený v inkoustu Damiánovi. Poprosil mě o to, protože vám chce něco důležitého říct a já se domnívám, že je k tomu vzhledem ke zbarvení svého kožíšku povolanější.
Jistě si vzpomínáte, že jsem celý černý, včetně čumáčku a tlapek. Jen pod krkem mám tenoučký bílý proužek a na bříšku stejně zbarvený maličký trojúhelník. Za svého života jsem občas slýchal od lidí prazvláštní větu: „Přeběhne-li vám přes cestu černá kočka, budete mít smůlu, a když se to stane třináctého v pátek, běžte hned domů a po zbytek dne už raději nikam nechoďte.“ Býval jsem z takových slov vždy smutný a uražený, a nechával jsem se konejšit od své lidské rodinky, která tomuto nesmyslu ke svému velkému štěstí nevěřila. Jinak bych totiž s nimi nemohl žít a musel bych od nich utéct.
I když se mnou mí lidé mívali občas starosti, snažil jsem se jim naopak nosit štěstí a mohu hrdě prohlásit, že se mi to dařilo hned od začátku. Soně s Janou jsem poprvé udělal radost tím, že jsem jim vnukl myšlenku, aby si mě vybraly a odnesly domů z umísťovací výstavy kočičího útulku. Honzu a Lucku téhož dne prozradily jejich rozzářené oči, když poprvé zahlédli mou černou hlavičku, vykukující Soně zpod bundy. Když mí lidé nebývali celé dny doma, snažil jsem se prohřát jejich příbytek svou kočičí přítomností, aby nebyl tak studený a prázdný až se vrátí. Pokud se blížilo nějaké nebezpečí, které jsem dokázal rozpoznat dříve než oni, například vichřice nebo krupobití, vždy jsem je varoval svým chováním, aby se na něj mohli včas připravit. Byl-li někdo z nich smutný nebo nemocný, staral jsem se o něj svou kočičí péčí, abych ho utěšil, abych mu zaléčil bolístku. Mí lidé to moc dobře věděli a dokázali mi být vděční, starali se o mě s láskou. A nejen o mě, stejně se chovali a chovají ke každé své kočce, ať měla kožíšek jakkoli zbarvený. Nicméně věřím, že možná právě kvůli mně obrátili tu pověru naruby, v černých kočkách spatřují nositelky štěstí, a pokud jde o třináctku, tak ta je dokonce jedním z Honzových oblíbených čísel.
Včera se Honza a Soňa s několikerými svými sousedy a s kupou jejich malých dětí vydali na výlet. Program měli pestrý a bohatý, navštívili pohádkovou perníkovou chaloupku poblíž Pardubic, středověký hrad a vesnickou farmu, v níž se děti projely na ponících. Cestou se potkali se třemi kočkami, všechny byly černé, nádherné, přátelské a bohorovně klidné. Snad právě ony jim všem přinesly štěstí a radost z krásně prožitého jarního dne v kruhu svých přátel. Škoda jen, že s nimi nejela Linda, která si jako správná kočka na lidské výlety moc nepotrpí. Jinak by možná v těch třech černých kočkách nalezla své nové kamarádky, navzdory tomu, že nebyl pátek, ani třináctého.
