U Karla a Boženky jsem se měla krásně, ale něco tomu chybělo. Oni byli starší bezdětní manželé a zřejmě si představovali, že já jim to chybějící vlastní dítko nahradím, ale považte sami, kočka není člověk. Byla jsem tak maličká, že se mi neodvážili dát k jídlu nic jiného, než jakousi náhražku lidského mléka, které říkali sunar. Hraček jsem měla hned několik, vzpomínám například na miniaturního plyšového medvídka, velkého asi jako moje kotěcí hlavička. Byl to chudák, neustále jsem ho pacičkami proháněla po zemi a okusovala, takže býval celý zaprášený a umolousaný, ale měla jsem ho ráda, brávala jsem si ho k sobě do pelíšku na spaní. Nebo například ta žlutá chrastivá kulička, když jsem ji packou napálila, rozkutálela se po podlaze a já za ni uháněla ostošest. Jenže mi většinou zaběhla někam pod skříň a já musela tak dlouho mňoukat, dokud se někdo nezvedl a nevylovil ji. Jednou jsem ji z pod té skříně zkoušela vylovit sama, ale nedopadlo to dobře. Sice jsem se vsoukala tak daleko, že jsem na kuličku dosáhla špičkou drápku, ale nějak jsem se v tom úzkém prostoru nedokázala otočit a dostala jsem strach, že se odtamtud nedostanu ven. Tehdy jsem poprvé poznala, jaké to je, když se na mě člověk rozzlobí. Karel přinesl nějakou podivnou kovovou věc, jejíž konec zastrčil ke mně a já se toho moc bála. Nakonec se ukázalo, že pomocí té věci s velkým hekáním trochu nadzvedl skříň, abych mohla ven. To vám bylo řečí a těch nových slov, kterým jsem ani nerozuměla. Raději jsem utekla pod židli a vylezla až večer, když mě vyhnal hlad.
V bytě byla jedna místnost, do které mě Karel s Boženkou nikdy nepouštěli. Nevěděla jsem proč, ale tušila jsem, že tam je něco strašně zajímavého, něco, k čemu se musím dostat za každou cenu. A tak se mi tam jednoho dne podařilo nepozorovaně proklouznout. Zprvu jsem neviděla nic zvláštního, ale pak jsem si všimla, že v kleci na stole sedí maličký žlutozelený tvor. Byl to ptáček. Pravda, pár vrabčáků jsem asi viděla už dřív v parku, ze kterého si mě Boženka s Karlem odnesli domů, ale jednak se na ně nepamatuji a za druhé jsem v té době musela být ještě tak maličká, že ve mně nevyvolali žádné pocity. Jenže tohle bylo něco jiného, Sama nevím, kde se to ve mně vzalo, ale něco mi říkalo, že toho ptáčka musím sníst. Nějaký vnitřní hlas mi najednou zavelel, skoč, chyť ho, a byl tak silný, že jsem neodolala. Vzskočila jsem na židli, z ní na stůl a pak skok a... a narazila jsem si čumáček. Docela jsem totiž zapomněla na tu klec, ve který byl ptáček zavřený. Jenže jsem ho i s tou klecí shodila na zem, sice se ani jednomu z nás nic nestalo, ale vylekali jsme se oba dva a způsobili jsme nemalý rámus. Tato příhoda ukázala, že soužití kotěte a ptáčka v jednom bytě není možné a Boženka s Karlem po mě začali hledat nový domov.
