Každoročně zhruba počátkem prosince začíná s příchodem prvních petard nelehké období pro naše věrné čtyřnohé souputníky životem. Uklidnit se mohou až někdy po prvním lednovém týdnu, když lidem dojdou poslední zásoby munice.
Většina psů, koček, ale i dalších domácích mazlíčků, ochránců, hlídačů či pracantů vnímá veškeré ty zábavně pyrotechnické zvukové a světelné efekty úplně jinak než my lidé. Evokují v nich dávno kdesi v genech zasuté prožitky svých divokých předků, pro něž podobné vjemy znamenaly ohrožení na životě. Takový rámus a světlo vznikalo při bouřkách s následnými požáry, při sopečné činnost nebo při zemětřesení. Tedy v krajně nebezpečných situacích, v nichž bylo třeba se někam rychle schovat nebo raději utéct co nejdál do bezpečí. Jakkoli jsou naši čtyřnožci bystří, chytří a chápaví, jen stěží jim můžeme opakovaným ujišťováním, že vlastně o nic nejde, pomoci od tohoto jejich pudového strachu.
Rád bych zde uvedl pár konkrétních případů. Posledních několik let trávíme silvestrovský večer pravidelně u našich přátel a sousedů, oni nám nemohou návštěvu oplatit, nesmí totiž z domu. Jakmile se v brzký podvečer ozvou první rány, jejich vestík Falco dostane strach, zaleze do kouta pod stůl a tam se celý večer bojí. Nic nepomohou zatažené závěsy a zavřená okna, Falco svou skrýš opatrně opouští až někdy po jedné hodině ranní.
Jenomže ono zdaleka nejde jen o tu silvestrovskou noc, první nedočkavci obvykle začínají se zábavní pyrotechnikou trénovat už někdy před Mikulášem. Od těchto chvil se krásnému černému Míšánkovi z menšího městečka občas na procházce s paničkou stává, že se poblíž něj ozve rána jako z děla a tmu protne podivný blesk. Míša, ač jinak neohrožený ochránce své paničky, začne v ten moment věren svým dávným pudům výt, roztřese se jako maličký ratlíček a dožaduje se okamžitého návratu domů. Tam poté zmizí ve své skrýši a odmítá vylézt, byť by měl sebevětší potřebu se vyvenčit.
První dva případy mají něco společného. Velký psí strach, přinášející nemalé starosti jejich páníčkům, ale který časem odezní a vše se zas vrátí do normálu. Třetí příběh je daleko horší a obávám se, že není zdaleka ojedinělý.
Možná si někteří čtenáři vzpomenou na krásného zrzavého kocourka s příznačným jménem Garfield, který se zhruba před rokem úspěšně zúčastnil jedné za soutěží naší Lindy. Dnes jsem dostal e-mail od jeho dvounohé opatrovatelky paní Jitky, z nějž si teď dovolím citovat několik smutných řádků:
Před časem se naše dvě zvířátka umístila ve finále kočičí i psí soutěže. Bohužel zrzavý kocour Garfield se letos na Mikuláše vyděsil odpálené petardy v sousedství /nechápu tuto „zábavu“/ a zmizel. Každý den doufám, že bude ráno za dveřmi a bude se dožadovat vstupu a hlavně naplnění misky.
Krátké, výstižné. Není co dodat, snad jen, že naděje umírá poslední.
Co říci závěrem? Apelovat na city cyniků, kteří se neobtěžují odejít s touto zábavou někam do polí, kde by nikoho neděsila, by asi nemělo smysl. Takoví by jen odpověděli něco ve smyslu: „Co je mi do ňákejch blbejch psů a koček, hlavně, že se bavím JÁ.“
Naopak těm lidem, kteří mají své zvíře a vědí, co to obnáší, a mnohým dalším, kteří ač bez vlastního zvířete, jsou vnímaví vůči svému okolí, netřeba tyto věci připomínat. Ti totiž, pokud si chtějí „zastřílet,“ vědí své a udělají to takovým způsobem, aby nikomu neuškodili.
Nicméně možná se přece jen najde pár lidiček, jež tyto krátké příběhy přivedou k zamyšlení a kteří před odpálením příští rachejtle zváží, kdy a kde se potěší svým malým soukromým ohňostrojem.
Všem bez rozdílu, ke které ze zmíněných skupin mají nejblíž, a též jejich zvířecím průvodcům, přeji hezký, klidný a úspěšný rok 2016, prostý všech nevhodně odpálených petard či jakýchkoli jiných nepříjemných situací.
