Lhostejnost nebo zlodějna?

„To je děs. Když dneska necháš něco na veřejnosti bez dozoru, můžeš si být jistý, že to hned někdo sebere.“ V očích mé manželky se snoubil smutek nad stavem naší společnosti s rozčilením z vlastní nepozornosti.

Leč začněme od začátku. Soňa je tvůrčí typ ženy. Řadu let se věnuje fotografování a před pár týdny si k němu přidala ještě kaligrafii. Lákalo ji to, a tak se zapsala do Prahy na kurs. Zakoupila si speciální psací potřeby a v hodině obdržela příslušné materiály. Taková ta různě lomená nebo naopak kulatá či špičatá písmena, která můžeme najít například ve stařičkých knihách. Ve čtvrtek odpoledne se s touto výbavou vracela domů metrem z centra na Černý Most a pak dál autobusem až k nám do Nehvizd.

„Honzo, já ty věci na kurs nemám. Ztratila jsem je, asi jsem je nechala někde ležet v igelitce, nevím přesně kde,“ volala mi, když dorazila domů a já byl ještě v práci. Měla šílenej den, byla utahaná. Na Čerňáku na chvilku klimbla na lavičce na nástupišti a v autobusu pak taky. Byla si jistá jen tím, že v metru je ještě měla a pak po vystoupení z autobusu už ne.

Vracel jsem se později a poptal se na místech, která byla ještě otevřená. Soňa pak druhý den ráno na zbývajících, jestli tam tu tašku někdo náhodou nedal. Tedy na Černém Mostě v metru, v odbavovací hale autobusů, v trafice, v pekárně, v hospodě, v pizzerii a tak dál. Nikde nic, všude jen omluvě kroutili hlavou a krčili rameny.

„Nic si z toho nedělej, nejde o život, ani o zdraví, dokonce ani o doklady jsi nepřišla. Tohle všechno za několik stovek se dá nahradit, v životě se stávají mnohem horší věci. Prostě jsi byla utahaná, mně by se to klidně stalo taky,“ snažil jsem se ji konejšit.

„Já vím, jenomže víš, co mě štve nejvíc?“ Zeptala se mě. „Něco někde zapomeneš nebo ztratíš a můžeš si být jistý, že to někdo sebere. Takhle to holt tady u nás chodí, lidi jsou hrozný.“ Pak zablýskala očima: „Ale chtěla bych vidět, až ten člověk tu tašku vybalí. Bude čekat bůhvíco, zlato, diamanty a hodinky s vodotryskem. Jenomže najde jen obtahovací písmenka a pera jak pro prvňáka, která mu k ničemu nebudou.“

***

„Honzo, tak taška je na světě, objevila jsem ji na fejzbůku,“ ohlásila mi Soňa v sobotu s úsměvem a s daleko lepší náladou. „Našla se a zasloužilo se o to hned několik ochotných lidí.“

Tašku objevila maminka paní V. zapomenutou na nástupišti na Černém Mostě. Chtěla ji nechat u řidiče, ale ten ji odmítl, a tak ji vzala domů do Přerova nad Labem. Podívala se dovnitř a poradila s dcerou. Paní V. o nálezu napsala na lokální skupinu na FB, další lidé příspěvek sdíleli, až doputoval do naší nehvizdské skupiny. Nu a tam už ho Soňa víceméně náhodou objevila.

Pak už to šlo ráz na ráz, soukromá zpráva, telefonát a domluva na předání. Včera jsme vyrazili do Přerova nad Labem, vzali drobou pozornost a se spoustou díku od paní V. zapomenutou tašku s kaligrafickými potřebami převzali. Rozloučila se s námi větou: „To je přece samozřejmost, něco takového by udělal každý.“

Opravdu?

***

Možná vám přijde zbytečné o takové nezajímavé záležitosti vůbec psát. Daleko čtivější by byl článek o skutečných zlodějích, kteří ukradli něco cenného, co majitel nechal chvilku bez dozoru. Nebo o lidech, kteří svou lhostejností neodvrátili významnou ztrátu na majetku, zdraví či dokonce na životě. Ano, jsou mezi námi tací, hodně se o nich píše a mluví, protože takové informace jsou lákavější a jdou více na odbyt.

Jenomže podobných drobných příhod, ve kterých někdo někomu pomůže, je ve skutečnosti mnohem víc. Akorát se o nich neví, a tak si člověk ani neuvědomuje, že tito slušní, poctiví a všímaví lidé jsou v drtivé převaze a že to s tou naší společností přece jen není tak zlé, jak by se možná mohlo zdát.

A tak bych závěrem ještě jednou rád poděkoval nejen paní V. a její mamince, ale všem ostatním lidem, pro které jsou takové skutky samozřejmostí.