Let's speak czech aneb mluvme česky

Stalo se v době těsně po revoluci, když jsme se začali otevírat světu a různí zahraniční investoři vycítili příležitost, uplatnit se na novém trhu. Někteří byli poctiví, jiní už méně a snažili se nás naivní Čechoslováky ošálit.  

Krátce jsem zaklepal a vstoupil do ředitelny, chtěl jsem si nechat podepsat dovolenou. Tehdejší šéf byl prima kluk a nepotrpěl si na žádné „dále“ nebo „vstupte.“ Hned u dveří jsem se zarazil a zůstal stát tiše v koutku. U podlouhlého stolu do písmene T seděli kromě ředitele dva náměstci pro cosi a proti nim dva elegantně oblečení pánové, kteří se tvářili strašně důležitě. Sekretářka kmitala mezi všemi a nosila na stůl jedno kafe za druhým.

Důležití pánové obchodníci vytáhli několik paré vytištěných a svázaných prezentaci s barevnými obrázky a lahev bourbonu, kterou předali sekretářce, aby všem nalila. Prezentaci rozdali našemu řediteli a náměstkům a začali anglicky vysvětlovat, jak je jimi nabízené řešení čehosi v IT pro nás nepostradatelné. Plynule hovořili o detailech technického řešení, o bezkonkurenčně nízké ceně a svá slova dokládali perfektně vypracovanými grafy.

Ředitelovi se to moc nezdálo, tušil nějakou čertovinu, a tak váhal. Byl to chytrý člověk s rozhledem, ale s něčím podobným se asi do té doby mockrát nesetkal. Přemýšlel na plné obrátky a snažil se získat čas. Pánové s prezentací si to špatně vyložili, měli dojem, že náš ředitel špatně rozumí anglicky a polohlasně to mezi sebou okomentovali nevybíravým způsobem. Něco ve smyslu: „No, to se dalo čekat, že jim tady v tom vidlákově budou šéfovat samí ťulpasové.“

Ředitel si toho všiml, jen se na pány obchodníky zlehka vstřícně usmál a nabídl jim: „OK, friends, let's speak czech.“ (V pořádku, přátelé, mluvme tedy česky). Pánům obchodníkům spadly brady, ale náš ředitel už měl jasno a rozhodl se, že si je vychutná po svém. Zavolal si mě ke stolu, zeptal se, kam se vlastně chystám, dlouze se mnou probral krásy Šumavy a dovolenku mi podepsal.

Když jsem vycházel z ředitelny, stačil jsem si ještě všimnout, jak pánové obchodníci sbírají svou vzorně připravenou prezentaci a chystají se odejít. Jen jsem se už bohužel nedozvěděl, jestli si s prezentací odnesli i ten čerstvě načatý bourbon.

***

Tohle se stalo už hodně dávno, doba se změnila a dnes se to u nás Různými „coffee for you,“ „me too“ nebo třeba „?????´????? ??????????“ jen hemží. Nejsem přívržencem nějakých jazykových zákonů, pro mě za mě, ať si každý mluví, jak se mu zlíbí. Ale jedna věc mi vadí, a to když přijdu v naší republice třeba do ochodu a personál se mnou není schopen komunikovat v češtině, krásné moravštině, ba ani v bratrské zpěvné slovenštině.

Párkrát už to tak vypadalo, ale většinou to nakonec dopadlo dobře:

Prodavač: „What can i do for you?“ (Co pro vás mohu udělat?).

Moje maličkost: „V pohodě, na mě můžete klidně česky.“

Prodavač se usměje a přejde do své mateřštiny.

Anebo když už to vypadá hůř a nějaká čerstvě přišedší třeba Ukrajinka nerozumí mé prosbě o turka ve skle bez cukru a bez smetany s tím pěkným věnečkem, tak se nakonec nějak rukama nohama v pohodě domluvíme. Každý holt musí nějak začít a když se aspoň trochu snaží, tak v tom nevidím žádný problém. Vždyť i my po té revoluci s lecčím začínali a ne každému se to podařilo s takovou noblesou jako mému tehdejšímu řediteli.