„Honzo, skoč za babičkou a zeptej se jí, jestli si k té buchtě bude přát kávu nebo čaj,“ poslala mě maminka za svojí rodičkou. Buchtou myslela čerstvě upečený rybízový koláč a kávu jí nabízela bílou, připravenou z melty.
Seběhl jsem po schodech dolů do přízemku babiččiny chalupy a položil jí maminčinu otázku. Babička se na mě podívala svýma vlídnýma stářím vybledlýma očima: „Jeníčku, vyřiď mamince, že je mi venkoncem jedno, jestli budu pít kávu nebo čaj. Ale teď sáhni do almary úplně dolů pro moji jupku a podej mi ji, potřebuju si ji před tím funusem přetáhnout cihličkou.“
S nostalgií vzpomínám na své dětství, strávené z velké časti právě u téhle své milované babičky v Posázaví. Popsaná scénka se odehrála někdy ke konci padesátých let minulého století, když mi bylo pět roků. Krásné a časem odváté výrazy melta, venkoncem, almara, jupka, cihlička, funus a mnohé další byly tehdy běžné. S odstupem času mě napadají otázky, co by si pod nimi dnešní předškoláci představili. Kdybych třeba řekl svému malému vnoučkovi, že je mi něco venkoncem jedno, vykulil by na mě svá dětská očka, nakrabatil čílko a zeptal by se: „Ven koncem? A dědečku, dovnitř začátkem ti to jedno není?“ A pod slovem cihlička by si rozhodně nepředstavil stařičkou železnou kostku, která se rozehřála na litinových plátech kamen, zacvakla do dřevěného držadla a poté posloužila k přežehlení části oděvu. Spíš by mi nabídl některý z dílů své dětské stavebnice.
Nicméně zpět do minulosti. Babička si nakonec poručila k maminčinu rybízovému koláči bílou kávu a po svačině se mě zeptala, jestli chci jít s rodiči do lesa nebo s ní na funus. Nezaváhal jsem. Do lesa se dá jít kdykoli, ale kočár s rakví obloženou věnci, tažený párem svátečně nazdobených koní, doprovázený smutečním průvodem sousedů, v jehož čele kráčí místní rozvrzaná kutálka, se každý den nevidí.
Babička si oblékla slušivou sukni, na přežehlenou jupku přetáhla kabátek, mě navlékla do svátečních manšestráků a vyrazili jsme na městečko. Tedy na náves, kde už se scházeli místní strejdové a tetky, aby doprovodili nebožku stařičkou sousedku na její poslední pouť. Cestou na hřbitov se za doprovodu tklivé hudby všichni tvářili smutně a mlčeli, jen občas někdo prohodil pár tichých slov o tom, jaká byla nebožka hodná žena, vzorná manželka, matka a dobrá sousedka. Na hřbitově byla pak rakev spuštěna do připraveného hrobu, farář ji vykropil, přeříkal modlitbu, dcera nebožky vzala trochu vykopané prstě a vhodila ji na rakev. Všichni uronili slzu, někdo upřímnou, jiný snad hranou a mně coby malému dítku přišlo, že i zpěv ptáků v korunách hřbitovních dubů je najednou nějak tesklivý.
„Hedviko, to přece víš, že Tonča pomlouvala Báru, protože jí záviděla, že má větší brambory.“ „Vím, Cilko, a taky vím, že tomu svému ani nedokázala pořádně uvařit.“ Začaly pokradmu klevetit některé tetky o nebožce, jakmile se průvod vydal na zpáteční cestu. Rozvrzaná muzika odhodila tklivé tóny, zahrála zvesela a průvod se zvolna ubíral zpátky na městečko do místní hospody, kde už je hostinský očekával s čerstvě naraženým sudem, věděl, že se toho večera nezastaví. My se však s babičkou v půli cesty odpojili u vrátek naší zahrady, byl nedělní podvečer a rozloučili jsme se s rodiči, kteří odjeli do Prahy.
„Babičko, viď, že pojedeme vlakem, prosím?“ Zeptal jsem se své prarodičky následujícího rána. Trouba od kachlových kamen, ve které se včera pekla buchta, tedy rybízový koláč, začínala být propálená a bylo potřeba zakoupit novou. Tu bylo možné sehnat v několik kilometrů vzdáleném městě Sázava, kam od nás jel autobus nebo vlak. Cestování vlakem jsem miloval, čoudící parní lokomotiva byla pro mou klučičí duši mnohem přitažlivější než nějaký obyčejný autobus.
„Samozřejmě, Jeníčku, že pojedeme vlakem, sáhni do šuplíku ve stolu naproti mašině (šicímu stroji) a podej mi notýsek, mám tam opsaný jízdní řád,“ vyhověla babička mé prosbě. A potom, když jsme se vraceli ze Sázavy, bez mrknutí nesla z nádraží celé dva kilometry těžkou novou troubu, převázanou tenkým provázkem, který se jí zařezával do dlaně, přestože z autobusové zastávky bychom to měli domů jen pár minut. Jen proto, aby mi vyhověla a já se mohl svézt vytouženým vlakem. Celé mi to došlo až mnohem později, a snad právě pro její ochotu a obětavost si tenhle zážitek pamatuji už napořád.
Babička se narodila roku 1889 a prožila obě světové války. Hned na počátku té druhé přišla o manžela, který zemřel a v roce 1948 přišla i o syna, mého strýce. Byl novinářem, otevřeně psal o všem, co si myslí a po únoru stačil jen tak tak utéct před komunistickou zvůlí. O to víc si soudruzi vylévali vztek na mé babičce, pronásledovali ji na každém kroku, dělali domovní prohlídky a nechybělo málo, aby jí tu chalupu sebrali.
„Jeníčku,“ podívej, stahují se mračna, bude pořádná bouřka. Řekla mi babička kvečeru toho dne, když jsme přivezli ze Sázavy novou troubu do jejích kachlových kamen. Pokřižovala se, rozhlédla po obloze a dodala: „Hlavně ať nepřijde od východu, odtamtud nikdy nechodí nic dobrého.“
Babiččina slova se potvrdila o necelých deset let později v srpnu 1968 a já do smrti nezapomenu na její smutné oči, když se dozvěděla, že k nám vpadli Rusové. Dnes už je babička mnoho let na pravdě boží a já jen doufám, že odtamtud nevidí všechno to zlo, které se z východu z Moskvy valí na svrchovanou zemi, ležící nedaleko od nás.
Když přijdou těžké časy, tak pokaždé s vděčností a s pokorou vzpomínám na svou laskavou, statečnou a vnitřně silnou babičku a na její dávno zaváté výrazy.
