Já měla dvě babičky. Jednu horskou - matku mé mamky - s touhou patřit do lepší společnosti (ta touha pramenila od jejího otce, který byl vandrem ve Vídni a tudíž znal velký svět a chodil s hůlčičkou po horském maloměstečku a přitom malinko zapomínal, že děti uživí práce rodičů, nikoliv onen špacírek) a ta touha a její nenaplnění bylo zdrojem jisté životní nespokojenosti a chladnosti ve vztahu k vnoučatům a druhou jihočeskou - matku mého otce - která stála pevně nohama na zemi a přijímala rány osudu s neuvěřitelnou statečností a laskavost a určitá smířenost bylo její druhé jméno ... na obě vzpomínám ráda, ale ta jihočeská byla mému srdci bližší a teprve s vlastní životní zkušeností jsem pochopila, co všechno musela zvládnout, když pohřbila manžela a dva syny a stále v sobě nacházela úsměv a sílu ten úsměv rozdávat dál. Ráda na ni vzpomínám. A mrzí mě, jak málo času jsem s ní mohla být.

Zdeni, věřte, že koho člověk opravdu miloval, s tím se setká tam na druhé straně.

Díky za krásný komentář.

Na babičku vzpomínám s dojetím a obdivem. Často vyprávěla o tom co prožila a uměla nejen slovem pohladit. Jmenovala se Marie, říkal jsem jí Viktorečka protože jsem zlobil a splav byl nedaleko. Pila pivo a kouřila Partyzánky...

Marceli, tak to byla klasická babička Mary, jak o ní zpívali V+W.

Hezká vzpomínka na hodnou a moudrou babičku.

Mám také vzpomínku , ale na svého dědu, ročník 1893.

Prošel jako vojín 1. svět. válku , za druhé je Němci vystěhovali, protože si v jejich

vsi zřidili dopadový prostor dělostřelby a přesto nepamatuji, že by někdy nadával na poměry . Ať minulé, nebo přítomné. Původem ze Sudet , měl rád českou literaturu ( dlouho dobrovolně vykonával funkci knihovníka ve vsi ) a nejvíce si cenil K.H. Borovského , pro jeho přímý a ostrý pohled na svět. V době na konci padesátých let , bylo i sovětské pivo náš vzor . A děda na to pohlédl a řekl :

chceš vědět jak se to má správně dělat ,, pa ruski" ? Přečti si Křest svatého Vladimíra od Havlíčka. Když jsem si ho přečetl v těchto dnech , znova jsem si na dědu vzpomněl.

Vaše článečky jsou vyjímečné , které čtu až do konce .

Děkuju za čtení, ten Křest si určitě přečtu.

Ten slovník dětí a vnoučat je stále rozdílný. Před několika léty k nám přišla vnučka.

"Máš pěknou čepici, kde jsi ji vzala" zeptala se jí babička, tedy má žena.

"To si koupila maminka a nelíbila se jí. Tak jsem jí řekla, ať si vezme tu moji, co jsem dostala o vánocích a já že budu nosit tuto."

"Takže tys ji vykšeftovala." vložil jsem se do řečí já.

"Dědo, co to znamená ́vykšeftovat ́?"

"A kdybych řekl, žes to čejnžla, to bys rozuměla?"

"To bych rozuměla." řekla vnučka.

"Ale pasuje ti!" úmyslně jsem použil výraz dnes již málo běžný.

"Co to je ́pasuje ́?"

"Kdybych řekl, že jsi in, nebo že jsi trendy, to bys věděla?" - "To bych věděla."

No, je pravda, ze tem mladym obcas nerozumime my mene mladi.

Hřejivá milá vzpomínka na babičku i domov, která bere u - zvláště v tomto těžkém období. Krásně napsáno

Diky, Iri

Jo, babičky. Moje vyprávěla o válce (té druhé), a jak v roce 1953 přišli o úspory. Pak už nikomu nevěřila sliby, že se nic špatného nestane... Dobře si pamatuju, jak se až do své smrti před patnácti lety tajně modlila v noci, aby nás tím neohrozila. Zajímavé je, že k ní nějak neproniklo, že už může. V roce 1989 jí bylo 65, což není zas tolik...

No to neni, vsak uz ted jsem starsi. Buhvi, kolik veci ke mne neptonikne

Po mé emigraci chtěli soudruzi naši chalupu zabavit, žena ji musela vyplatit. Obě babičky si nepamatuji, jedna po konfikaci statku na Jalovém dvoře smutkem zemřela a druhá byla z celou rodinou odsunuta. Táta tam u Rusů padl 1941, takže ho znám jen z fotek. Díky za tvou babičku

Dík za čtení, Horste.

Jene, taková vzpomínka bere za srdce.

Tyhle dny jsou hodně o srdci, Davide.

Jane, překrásné. Hned jste mne inspiroval. Blog, co voní domovem.

Tak to se těším, Evi