Kterak František uviděl ducha

Vesmír je trojrozměrný, někteří vědci tvrdí, že hezky dokulata zakřivený, do čtvrtého rozměru 1). Prý to zjednodušeně znamená, že kdybychom nebrali v potaz vesmírné rozpínání a dynamiku a vyslali kolmo vzhůru vesmírnou loď tak odolnou, že by překonala hvězdný prach celých věků, jednoho krásného dne by se nám vrátila z druhé strany zpátky na Zemi, pokud by ovšem tato v té době ještě existovala. Zdá se vám to nepochopitelné? Mně také, a proto si tuto představu zjednodušuji odečtením jednoho rozměru. Představuji si takový ten míč, na kterém lidé sedávají jako na židli, nepohodlně se na něm různě kroutí a přitom věří, že je to prospěšné pro jejich bolavá záda. Avšak o kroucení lidí a o jejich záda v tuto chvíli nejde, jde o to, že míč má na svém povrchu krásnou plochu, hezky dokulata zakřivenou do třetího rozměru, takže jako celek tvoří kouli. Kdybychom na něj nakreslili startovací čáru, na ní postavili šneka, kterého by se nám podařilo přemluvit, aby lezl stále rovně a neuhýbal do stran, za několik dní by k naší startovací čáře dolezl z druhé strany.

Každé přirovnání prý poněkud pokulhává a ani to naše není výjimkou. Materiál, ze kterého byl náš míč vyroben, totiž není dokonale dvourozměrný, má i svou tloušťku, sice možná nepatrnou, avšak nezanedbatelnou. Jak je to s vesmírem a jeho „tloušťkou“ do čtvrtého rozměru nevím a ani si to nedovedu představit. Doufám však, že je natolik zanedbatelná, aby mohl „jeden míč projít bez úhony do druhého“ a zároveň natolik nezanedbatelná, aby při tomto průchodu mohlo dojít k jistým, třeba náhodným interakcím.

Nyní však honem pryč od suché teorie, nahlédněme do soukromí obývacího pokoje k Františkovi a k jeho milé Marušce. Nedostane se nám žádné lechtivé podívané, neb ti dva spořádaně odpočívají v pohodlných křeslech po celodenním shonu, nudí se u nějakého nezáživného pořadu v televizi a občas mezi sebou prohodí pár slov. Pojednou však František nejprve ztuhne, pak vyskočí a ukazuje kamsi do rohu pokoje se slovy: „Tam, tam jsem ji zahlédl! Tu šedou malou postavu, na okamžik se tam objevila a hned zase zmizela...“

Položme si otázku, cože to František vlastně viděl, co ho tak vylekalo? Možná měl jen unavené oči po dlouhém dni, které přetvořily odraz z televize v zasklené knihovně ve chvilkovou vidinu. Třeba se u něj projevil prvopočátek nějaké záludné duševní choroby a způsobil lehkou halucinaci. Nebo že by měl natolik poťouchlé kolegy v práci, kteří mu okořenili oběd špetkou LSD? Jenže co když náš vesmír není jediný a jakýmsi nadprostorem se pohybuje celá spousta podobných čtyřrozměrných „koulí?“ Co když sebou navzájem plynule procházejí a v místech průchodů dochází k náhodným či pravidelným interakcím? Co když se Františkův a Maruščin obývák na okamžik dostal do místa, kterým procházel „obývák“ tvorů z úplně jiného světa v docela cizím vesmíru? Nevím, avšak tuším, že pro mnohé z nás je možná lepší takové otázky raději zavrhnout a vrátit se zpátky k našemu nezáživnému pořadu v televizi a k unaveným očím.

¹⁾ V tomto případě čtvrtý prostorový rozměr, nikoli čas.