Obrázek těchto dvou krasavic se ke mně dostal vlastně náhodou. Poslala mi ho jedna milá paní společně s nabídkou, abych jej použil v některém ze svých článků. Přiznám se, že jsem neodolal a pokusil se pro ně vytvořit maličký příběh.
Tedy abych byl přesný, ten vpravo je podle zbarvení s největší pravděpodobností kocourek, říkejme mu třeba Pedro. Proč právě takové jméno? Protože je to hrdý Španěl a nám nic nebrání v tom, abychom seňoru po jeho boku pojmenovali Mabel. Navzdory tomu, že kočky si zpravidla na dlouhodobé pevné partnerské svazky moc nepotrpí, představujme si, že tito dva jsou dávní kočičí „manželé.“
Povšimněme si výrazu jejich tváří. Pedro, ač ho v odpoledním horku trochu přemáhá spánek, pozorně sedí nad svou milou, jako by byl zvyklý být jejím ochráncem a zároveň pociťoval hrdost nad tím, že má právě ji. A Mabel? Jako správná žena dává svému partnerovi najevo, jak si jeho opory váží, ale přitom pozorně vnímá své okolí. Jenom tak pro jistotu, co kdyby se náhodou něco semlelo a Pedro zrovna usnul.
Však to ti dva dřív neměli vůbec jednoduché, oba pocházejí z mnohahlavého volného pouličního kočičího seskupení, o jaká v jižních krajích nebývá nouze. V takových skupinách platí právo silnějšího, co si neurveš, to nemáš. A tak se museli už od kotětství prát se životem každý sám za sebe, shánět si něco do tlamičky jak se dá, honit se za hubenými úlovky a žebrat u chudých lidí.
Jednou se Pedro dostal do křížku s velkým a silným psem, ze souboje vyvázl zraněný a nebýt Mabel, kvůli níž se vlastně do toho nerovného boje pustil, byl by nepřežil. Byla to právě ona, kdo mu svým drsným jazykem čistil rány a kdo se s ním dělil o skromnou potravu tak dlouho, než se uzdravil. A tak mezi těma dvěma vzniklo pouto vskutku nezvyklé, oddělili se od ostatních a společně se vydali vlastní cestou.
Protloukali se světem, až se na ně usmálo štěstí, náhodou se totiž usadili na zahrádce u domku jednoho starého opuštěného pána. Ten před dávným časem ovdověl a soudržnost Pedra a Mabel mu připomněla léta vlastního krásného manželství. Ti dva si jej přivlastnili i s jeho domkem a dovolili mu, aby o ně pečoval, poskytl jim dostatek kvalitního jídla a střechu nad hlavou pro chvíle, kdykoli je pobyt venku omrzí.
Vidíte, jak jsou spokojení? Svým klidným kočičím sousoším dotvářejí krásu zahrady a nechávají stařičkého pána, aby se kochal pohledem na ně.
Foto: Miloslava Menclová
