Je možné, aby vážně nemocný člověk pomohl opuštěné kočce tím, že jí daruje domov a ona mu na oplátku pomohla v boji s jeho chorobou? Ano je, přijďte se o tom přesvědčit na vlastní oči.
Kdy a kde bude takový zázrak k vidění? Příští sobotu 8. února od 12 do 17 hodin na umísťovací výstavě útulkových koček v galerii pro onkologicky nemocné pacienty na Praze 1, Anenská 13.
Dnešní mé povídání o chystané umísťovací výstavě je trochu nezvyklé, při jeho psaní cítím větší úctu a pokoru než jindy. Důvod je prostý, nejde jen o pomoc člověka opuštěné kočce, ale též o pomoc kočky nemocnému člověku. Leč dejme teď raději slovo zasvěcenějším a začtěme se do vyznání, které vzniklo společnou rukou pořádající útulkářky paní Dany Javůrkové a ředitelky Galerie pro onkologické pacienty paní Ireny Kraftové:
Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko a Galerie pro onkologicky nemocné pacienty nemají na první pohled nic společného. A přece se tyto organizace spojily, aby pomohly kočkám bez domova najít nový domov. Chtějí pomoci těm, kteří to potřebují.
V sobotu 8. února 2020 se bude v prostorách Galerie pro onkologicky nemocné pacienty v Anenské ulici č. 13 na Starém Městě konat umísťovací výstava koček, aneb hledáme domovy... Tato akce je charitativní a jejím cílem je najít domovy pro kočky bez domova. Srdečně na tuto akci zveme všechny hodné lidi, kteří mají rádi kočky. Ty, kteří zrovna bojují s vážnou diagnózou onkologického onemocnění, zveme na pohodové setkání s kočičkami, které svou bezprostřední empatií zaženou chmury a těžké chvíle, alespoň v přítomném okamžiku.
Pokud se srdce kočky a člověka v prožitém okamžiku spojí, je tu možnost vzít si kočičku domů. Neklademe si vysoké cíle. Jen potěšit lidi a najít domovy kočkám, které ho nemají. Přijďte za námi do krásných prostor Galerie pro onkologicky nemocné pacienty. Přijďte se potěšit přítomností kočiček, přijďte si popovídat, na chvíli se zastavit a sklonit se ke zvířatům, ke kočkám bez domova. Mají za sebou mnohdy těžký osud, kdy přišly o maminku, o domov, byly nemocné, žily bez zájmu člověka, mnohdy v nuzných podmínkách, v zimě, bez jídla, jako bezdomovci. Bály se a zoufaly si. Nevěděly si rady, nevěděly, co dělat, kam jít, kam se schovat, kde najít jídlo, teplo, domov. Tak jsme se jich ujali. Vzali jsme je do našich domovů, postarali jsme se o ně, utěšili je, zdravotně je ošetřili. A ony pookřály, jsou vděčné, šťastné, zdravé, hodné a chtějí patřit hodnému člověku. Mít svůj vlastní domov.
Některé to zažijí poprvé v životě, protože nikdy žádný domov neměly. Jiné budou mít nový domov jako náhradu za ten, který ztratily. Ale všechny vděčně přijmou laskavou lidskou náruč. A budou kamarády člověka až do své smrti. Budou člověka milovat, jak to jen kočky umí. Bez podmínek, nezištně, celým svým kočičím srdcem. Takové přátelství je ryzí a není v něm potřeba slov. Jen tiché předení naplní srdce člověka klidem a mírem, tolik potřebným pro zdraví a spokojený život. Milí přátelé, vy všichni s otevřeným srdcem, nepromeškejte příležitost najít je, ty kočky, které na vás čekají.
A přijďte si prohlédnout krásnou výstavu obrázků dětských pacientů a seznámit se s charitativním projektem Galerie pro onkologicky nemocné pacienty, který již sedm let pomáhá motivací, lidskostí a úctou všem, kteří s vážnou nemocí statečně bojují.
***
A teď už nechme některé ze zúčastněných koček, ať se nám představí.
Podobných kočičích krasavic a krasavců bude na výstavě mnohem víc, než kolik se jich vešlo do obrázků a všichni budou hledat cestu do svých nových lidských rodin. Pokud máte ve svém srdci volnou kočičí komůrku, budou vám celý život vděční, jestliže ji otevřete právě jim.
***
Na tomto místě obvykle uvádím nějaký kočičí příběh. Dnes však cítím, že by nebylo správné odbíhat od tématu, a tak se jen krátce zmíním o případu vzájemné pomoci člověka a kočky, který se před léty odehrál v mém okolí.
Stará paní, osmdesátiletá, říkejme jí třeba Amálie, žila v rodině své dcery. Spíš než žila, dožívala, byla vážně nemocná a jak už to u starých a skromných lidí občas bývá, připadalo jí, že je na obtíž: „Julinko,“ hovořívala často ke své dceři, „dej mě někam do LDN nebo do hospice, překážím vám tady, máte se mnou starosti a stejně mi už moc času nezbývá.“
Dcera Julie nechtěla o ničem takovém ani slyšet, přála si mít maminku u sebe až do konce, jen nevěděla, jak jí aspoň trochu rozptýlit a ulevit od bolesti tělesné i duševní. Jednoho dne se snad náhodou stočil hovor ke kočkám, k jejich odvěkému soužití s člověkem a Julie si všimla, jak její maminka pookřála. Na nic se jí neptala, neb dobře věděla, že kdyby mamince nabídla kočičí společnost, ta by to odmítla se slovy, že by to byla pro rodinu jen další starost navíc. Avšak hned druhý den rozhodila sítě a do týdne přinesla mamince domů starou, třínohou, ne zrovna krásnou, ale velice milou a přítulnou kočku z jednoho domácího depozita. Flóru, které bylo třináct a o níž se její dosavadní pečovatelka nedomnívala, že by ji vůbec někdy mohla umístit.
Paní Amálie si s kočkou Flórou padly do oka tak, že to vypadalo, jakoby se znaly odevždy, až mě tehdy napadlo, jestli se ty dvě náhodou nepotkaly v některém z předchozích životů. Neustále byly spolu, Flóra trávila svůj čas na Amálčině lůžku, když se stará paní ztěžka zvedla a o berlích si došla po bytě za svými potřebami, kočka jí byla v patách. Když spala, kočka buď odpočívala stočená v klubíčku u ní nebo seděla na okenním parapetu, jakoby hlídala, zda je vše v pořádku.
Stal se zázrak, oběma dvěma se rozjasnil svět, paní Amalie žila navzdory předpovědi lékařů ne tři měsíce, ale ještě celé dva roky. A poté? Obě odešly spolu, zemřely v rozmezí dvou dnů, aby se nejspíš opět setkaly tam na druhé straně a pokračovaly ve společné, štěstím prozářené cestě dál.
Poznámky: Autorka fotografií útulkářka paní Dana vyslovila souhlas s jejich zveřejněním. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
