Když jsem byl malý kluk, netrápil jsem se otázkou, kdy tyto svátky vlastně nastanou. Důležitější pro mě bylo, abych se mohl věnovat nějakým pořádným klukovským lumpárnám.
Tedy ony to vlastně ani nemusely být lumpárny ve smyslu, že bych nějak extra zlobil. Rodiče mě obvykle vyvezli za babičkou do Posázaví a když byly Velikonoce brzo, daly se ještě vytáhnout sáňky. A na nich se sousedovic malou Haničkou sjíždět nezastavěnou stráň mezi našimi domky. Tehdy byly pořádné zimy a nějaký ten sníh se na konci března většinou ještě našel. Pravda, moc ho už nebylo, párkrát jsme oba skončili na jedné hromadě pod saněmi, to když jsme najeli na trávu nebo nabourali do hroudy. Ale byla legrace, za kterou nějaká ta boule nebo odřené koleno rozhodně stálo.
„Ne, abyste se šli koupat,“ kladli rodiče babičce na srdce onoho hodně teplého jara, když naopak padly Velikonoce na druhou půlku dubna. Nicméně jakmile odjeli, my s Haničkou ukecali naše babičky k procházce k řece Sázavě, plavky, že si vezmeme s sebou jen tak pro jistotu. Teplota vzduchu přes pětadvacet, v řece u mostu pár odvážlivců z řad omladiny. Starší kluci se předváděli před svými staršími holkami a já tedy, že bych se před tou svou mrňavkou chtěl taky předvést. Nu, babičky nakonec povolily a pustily nás aspoň pár kroků od břehu, kde byla voda mělká a klidná. Ale studená jako led, jenže nám to nevadilo a k babičkám jsme se vrátili až na jejich opakované volání. Byli jsme dvě promodralá roztřesená stvoření.
Honem převléct, tehdy se nekoukalo na to, aby kluk neviděl, jak vypadá nahatá holka a holka se nelekla, cože to tam ten kluk má vlastně navíc. Ono to z té ledárny bylo stejně tak maličké, že by si toho Hanička snad ani nemohla všimnout. Vydrbat ručníkem, doplnit spálené kalorie chlebem se sádlem a se škvarkama a pak se ještě pořádně zahřát hrou na honěnou. To víte, dětský organizmus leccos vydržel a my byli šťastní. A babička? Ta mým rodičům nic neprozradila, nechtěla jim přidělávat starosti.
Pravda, ačkoli byly naše babičky věřící, na církevní záležitosti moc nedbaly, protože se se svou vírou nevešly do žádného přísného náboženství. Do kostela nechodily a asi jediným omezením byl určitý půst na Velký pátek, o němž bylo sádlo na chlebu u řeky nebo na zasněžené stráni nahrazeno máslem.
V pondělí jsem pak prohnal Haničku a další malé sousedky s pomlázkou, obdržel kolekci malovaných vajec, které jsem pak konzumoval celý týden. Ala Hanička byla formát, utíkala, schovávala se a pořádně mi tu koledu zpestřila, třeba i nějakou tou chrstnutou vodou. Nevadilo, měl jsem trénink z té studené řeky.
Ale abych to nezamluvil, jak se vlastně počítají Velikonoce, kdy který rok jsou? Přesný výpočet je překvapivě složitý (např. zde), ale malí kluci a holky si klidně vystačí s jednoduchým pravidlem. Velikonoční neděle nastává po prvním jarním úplňku.
Tak tedy přeji krásné a pohodové Velikonoce všem dobrým lidem, ať už jsou malí či velcí a berou je z pohledu křesťanského nebo světského.
