Zpráva z tisku, cituji: „... soutěž v tom, kdo přeběhne silnici těsněji před jedoucím autem, nejlépe náklaďákem, samozřejmě mimo přechod a ještě je fajn se do poslední chvíle schovávat za rohem.“ Konec citace.
Článek o krajně nebezpečném hazardování se zdravím a se životem vyšel v měsíčníku Nehvizdský kurýr. Napsal jej rozhořčený ředitel školy, mnoholetý zkušený pedagog a popsal v něm nový „adrenalinový sport“ pubertálního žactva, který škola řešila koncem října.
Na první pohled lokální záležitost, o niž je možná zbytečné psát tady na blogu. Jenomže ouha, co by to bylo za soutěž, kdyby se nedaly porovnat výkony jednotlivých sportovců. Takže pokusy je třeba natočit. A když už je máme natočené, tak s nimi uděláme co? No přece je budeme sdílet, vždyť chlubení se silničním hazardem na sociálních sítích je dneska veskrze in. A pak už chybí jen krůček k tomu, aby si žáčci od nějakých Dolních Kotěhůlek až po Prahu řekli, že do toho půjdou také, neb příklady táhnou.
Dá se to vůbec nějak okomentovat? Možná se pokusit, promiňte mi ten cynizmus, definovat nejvyšší metu, jakou může dosáhnout případný vítěz. Tedy pokus, v němž se borec již otře o nárazník, ale u nějž ještě nedojde ke zlomenině spodiny lebeční v důsledku nárazu do hlavy, průniku žebra do hrudní dutiny po přejetí kamionem, ba ani jiné podobné „lahůdce,“ po níž následuje exitus.
No dobrá, taky jsme byli mladí a páchali různé klukoviny, ale žili jsme přece jen v realitě. Bylo nám jasné, že zlomenou kost nevyléčí, ba ani ztracený život zázračně nevrátí jediné kliknutí myši a nový start nějaké počítačové hry. A taky je fakt, že se s námi nikdo nemazlil. I za mnohem méně nebezpečné pubertální hrátky jsme běžně fasovali „kasárníky“ od rodičů a dvojky z chování od kantorů. V horším případě létaly doma facky, svištěl řemen a ve škole padaly z chování trojky.
Nojo, drazí mladí a udatní bojovníci s auty, poraďte nám řidičům, co teď s vámi máme dělat? Jakkoli drtivá většina z nás jezdí opatrně, tak nám to bude houby platné. Zvlášť teď, když už silnice často namrzá a vám to prostě ujede rovnou pod náš auťák. My se neumíme ve zlomku vteřiny vznést a přeletět vás tak, jak to snad znáte z virtuální reality. Tak, proboha, neblbněte, ať se ve zdraví dožijete doby, kdy budete taky jednou lamentovat na mladé, jako to tady teďka dělám já.
Zdroj: Nehvizdský kurýr 11/2017.
