Kladl si Vítek v duchu otázku poté, co se ji pozdě večer doprovodil na tramvaj po nádherné intimní schůzce. „Kam se poděla ta dávná bytost, jakou jsem vídal v prvních létech naší známosti?“ Povzdychl si a vydal se zpátky k domovu, kde ho kromě maličkého jorkšíra s oddanýma očima nikdo nečekal.
Manželství se Vítkovi rozpadlo, když mu ještě nebylo čtyřicet a on se tehdy zařekl, že už se podruhé neožení. Prožil pár celkem povrchních vztahů, až po pěti létech poznal Hanku. Ta vdaná přímá a příjemná ženská, manželem na jedné straně využívaná pomalu jako služka a na druhé straně opomíjená jako věc, mu rázem padla do oka. Náklonnost byla vzájemná, a tak se záhy zrodil vztah, v němž on jí dával všechen cit, obdiv a jemné intimní naplnění, kterého se jí doma nedostávalo.
Hned na začátku se ti dva domluvili, že jejich vztah nesmí narušit Hančino manželství. Nejenže nechtěla ohrozit rodinné zázemí svých dvou dětí, ale byla tím typem žen, pro něž je rozvod nepředstavitelnou záležitostí. „Prostě jsem tehdy udělala chybu, když jsem si Michala vzala, tak to s ním musím vydržet za každou cenu. Ale žiju tebou, Vítku, tvá láska mě drží pohromadě.“ Tvrdívala mu od chvíle, kdy se mu vydala do rukou. A tvrdí mu to dodnes, i když se mnohé změnilo.
Nejezdili na společnou dovolenou, nechodili do divadel ani do kin, bývali spolu však pokaždé, když si Hanka dokázala najít chvíli pro sebe. Ve Vítkově blízkém bytečku trávili nádherné chvíle v náručí. Někdy jen pár prchavých okamžiků v poledne místo oběda, jindy se Hance podařilo ukradnout si pro ně celý večer. To se pak doma vymlouvala na Petru, svou kolegyni a důvěrnou kamarádku, jíž jediné se s Vítkem svěřila a která jí dělala křoví. A Hančin manžel? „Ten je tak zahleděný sám do sebe, že ani nepozná, odkud přicházím. Hlavně, že má v lednici dost piva a v troubě teplou večeři.“ Odpovídala vždy Vítkovi se smíchem na jeho starostlivé otázky, zda se nebojí prozrazení.
Léta plynula a Vítek měl dojem, že se na Hančině žebříčku hodnot propadá stále níž a níž. Kdysi dokázala odsunout vše stranou, jen aby s ním mohla aspoň chvilku pobýt. „Práce počká, večer tu zůstanu o hodinku dýl. Milušku s Edou poprosím, aby se u nás večer stavili až pozítří. Zubařka kývla, že mohu přijít za týden.“ Říkala Vítkovi pokaždé, když si s ním smlouvala další tajnou schůzku, někdy i druhou během týdne.
A dnes? Vídají se sotva jednou za měsíc. „Tu práci musím dokončit, zítra je porada a já prostě nestíhám. Víš, Milušce umřel pes, tak se u ní musím zastavit, též máš psa, tak to snad pochopíš. Chtěla jsem přijít, ale dcera mě pozvala na oběd, má novou práci a chce se pochlubit, tak promiň.“
Když se konečně sejdou tak jako dnes, Vítek zahodí všechny výčitky a otázky, na něž by měl snad právo, nechce jimi kazit krásu vzácných společných okamžiků. A tak je vše nádherné, oba prožívají chvíle prchavého štěstí jako kdysi. „Vítku, žiju tebou, tvá láska mě drží pohromadě.“ Šeptá mu Hanka ta kouzelná slůvka stejně jako dřív a pohled jejích očí značí, že to myslí upřímně.
A Vítek? Je s Hankou šťastný a nešťastný zároveň. Šťastný, když se mu jednou za čas podaří starat se o ni ve svém náručí. Nešťastný ze všech nezdařených pokusů a zamítnutých návrhů. A tak si od svého neštěstí začal odlehčovat s Věrkou. „Celkem povrchní vztah, jaké jsem míval dřív,“ tvrdí sám sobě, „jen do té doby, než se mi vrátí Hanka taková, jaká bývala kdysi.“
Jak tohle asi skončí? Co všechno pro Vítka a Hanku, vlastně i pro Michala a Věrku život ještě nachystá?
