Kráva, býk, vůl, jalovice, tele. Docela obyčejná slova, označující různé jedince tura domácího. Slova, která se však v běžné mluvě mnohem častěji používají ve zcela jiném významu.
Dospělá samice, dospělý samec, samec kastrát, samice, která se ještě neotelila a mládě. Začněme třeba tím přeneseně nejpoužívanějším, tedy samcem kastrátem.
„Jsem já to ale vůl,“ ulevil jsem si zrovna včera. Provedl jsem důkladnou sebekritiku nad tím, že jsem zapomněl manželce koupit její oblíbený jogurt.
Anebo jindy: „Ty vole, to bylo o fous,“ oslovil jsem se v autě, když se na mě z vedlejší vyřítil nějaký řidičský neznaboh a mně se podařilo jen tak tak zabrzdit. Vlastně bych to „ty vole“ měl říct spíš jemu, ale asi by to nebylo nic platné.
Ono totiž „ty vole“ je spíš než jako nadávka vnímáno jako dvouslovné citoslovce. Takové krátké verbální prásknutí bičem, které rozčísne napětí a přinese úlevu. Třeba od právě prožité horké chvilky nebo od blbosti, ať už vlastní či cizí.
Kdysi jsme měli v práci kolegyni, byla tam s námi jako růže mezi kaktusy. Tři chlapi a jedna ženská. Marná sláva, ač jsme se snažili sebevíc, nějaký ten vůl mezi námi mužskými často přelétl, ať už směrovaný na někoho z kolegů nebo na sebe sama. Jarce to nevadilo, byla zvyklá.
„Já jsem kráva!“ Ozvalo se jednou od jejího stolu, až nám všem třem chlapům spadly brady. Jarka cosi pokazila, uvědomila si svůj omyl a touto krátkou jadrnou sebekritikou si ulevila.
Předtím jsem nikdy od žádné ženy neslyšel, že by o sobě něco takového řekla. Spíš jen to „já jsem vůl,“ a to ještě dost zřídka. Kráva je totiž na rozdíl od vola chápána jako skutečná nadávka, no zkuste si před nějakou ženou ulevit „ty krávo“ a nejspíš vám vrazí facku. To už se spíš říká poněkud zaobalené „ty kráso.“
Ale zpět k Jarce, ona nám svoje sebekritická slova vysvětlila jednoduše a logicky: „Jsem přece ženská, tak nemůžu bejt vůl, leda tak kráva.“ Vlastně předběhla dobu a už tehdy před mnoha léty se tak pokoušela o genderovou vyváženost.
Nicméně i další označení hověziny má své přenesené významy, i když možná zdaleka ne tak často používané jako kráva a vůl.
„To je ale bejk.“ Používá se buď hanlivě o někom, kdo si jde tvrdě a bezohledně za svým cílem. Když jsem po škole nastoupil do práce, jednoho takového jsme tam měli a já z něj tehdy nemohl spát. Naštěstí brzy povýšil a šel šéfovat jinému oddělení (chudáci jeho podřízení). A po revoluci? Založil si vlastní firmu a v „divokých devadesátkách“ zcela bez skrupulí využil ve svůj prospěch podnikové informace.
Nicméně bejk má i jiný význam, dámy, nechť mi teď laskavě prominou. Takovým bejkem byl jeden můj kamarád z mládí. Otočil se za každou sličnou jalovičkou a žádné naivní telátko v dívčím vydání si před ním nemohlo být jisté svou nevinností. A dnes? Dnes se ten tehdejší neodolatelný bejk a buldozér dívčích srdcí těší se svou první a jedinou manželkou z vnoučat.
Závěrem dovolte, abych se omluvil všem skutečným kravkám, bejkům, volům, jalovičkám a telátkům, že jsem jejich pojmenování zneužil ve svém dnešním povídání. Kdo s nimi přichází do styku, tak tvrdí, jak jsou to inteligentní zvířata, která prý mají víc rozumu než ovce nebo dokonce i než koně. A pravděpodobně také víc než já, neboť by určitě nenapsala takový prostoduchý nedělní článek.
Ale na druhou stranu řekněte sami, ono to od plic vyřknuté „jsem já to ale vůl,“ přináší člověku uvolnění a jaksi ho drží oběma nohama na zemi, aby si toho o sobě příliš nemyslel.
