Občas slýcháme o případech lidské lhostejnosti. Například jak někoho skolila v parku mrtvice, kolemjdoucí ho několik hodin nevšímavě míjeli, a když mu konečně někdo zavolal sanitku, bylo už pozdě.
Případy toho typu bohužel nejsou výjimečné, lidé ležícího člověka lidé často považují za opilce nebo zdrogovaného individuum, a než aby se jím zabývali, radši ho obejdou širokým obloukem. Proto mě jednoho rána zkraje tohoto týdne příjemně překvapila okamžitá reakce několika lidí v metru.
Ten pán cestoval zjevně sám, s nikým s ostatních lidí si nepovídal. Zaregistroval jsem ho mimoděk, když jsem usedal na začátek vagonu na sedačku proti směru jízdy. Stál ob dveře ode mě a nesedl si, ačkoli bylo ještě pár míst volných. Vypadal jako klasický úředník, jedoucí do práce, kterého si ani revizoři nevšímají, neb tahle sorta lidí prakticky nejezdí načerno. Přes rameno měl pověšenou aktovku, v ruce držel knihu, četl si a nevšímal si svého okolí. Tipuju, že mu mohlo být tak kolem padesátky.
Jako obvykle jsem si krátil čas luštěním sudoku, do toho se ponoříte, cesta vám rychle ubíhá a ani nevnímáte všudypřítomný studený průvan ve vagonu. Vyjeli jsme z Křižíkovy, mně jen blesklo hlavou, že to už ani nestačím doluštit, protože přespříští stanici vystupuji, když vtom se to stalo. Uslyšel jsem podivnou ránu, zvedl oči a uviděl, jak ten pán leží sesunutý na zemi na plošině mezi párem druhých dveří. Vlastně jsem na něj ani pořádně neviděl, protože prakticky okamžitě k němu přiskočili dva muži a jedna žena z jeho nejbližšího okolí. I na dalších lidech bylo vidět, že by se ochotně zúčastnili záchranné akce, ale okolo ležícího pána už nebylo místo, tak byli odsouzeni do role pozorovatelů.
Nevím, zda muž číslo jedna byl zdravotník, možná ano, vypadalo to, že se ležícího pána snaží otočit do stabilizované polohy. Muž číslo dvě mu pomáhal a žena začala telefonovat. V tu chvíli se pán probral a začal se sám hýbat, zřejmě u něj šlo jen o chvilkovou nevolnost. Souprava vjížděla do stanice Florenc, trojice se ho rozhodla dostat z vagonu na nástupiště a domlouvala se, jak pokračovat dál.
„Je bledej, tu záchranku mu určitě zavolejte, já tady s ním počkám,“ prohlásil muž číslo jedna, který byl zřejmě z celé trojice nejzkušenější a automaticky tak na něj připadla role šéfa této akce. Pak oba muži napůl vynesli a napůl vyvedli pána ven, kde ho usadili na nejbližší lavičku, zatímco žena telefonovala. I když se vše odehrálo v prostředním vagonu, řidič soupravy si zřejmě všimnul, co se děje, protože trpělivě čekal, až budou všichni čtyři venku, a přestože to chvilku trvalo, zdržel se obvyklého popohánění cestujících palubním rozhlasem. Nakonec, když už jsme se zas rozjížděli, všiml jsem si, že s pánem nezůstal na nástupišti pouze muž číslo jedna, ale všichni tři, kteří mu pomohli.
Možná to teď ode mě vyzní hloupě, ale v první chvíli jsem si připadal, jako bych snad ani nebyl doma, nýbrž v nějaké civilizovanější zemi, ve které je okamžitá pomoc bližnímu naprostou samozřejmostí. Nejen obecně, ale dokonce i v anonymním velkoměstě. O to víc mě pak potěšilo, že se to stalo právě u nás.
Na první pohled se mohlo zdát, že se tomu pánovi zas tak moc nestalo, když se prakticky hned po pádu probral a byl se schopen jakž takž, byť s cizí pomocí pohybovat. Nicméně nejsem odborník a nedovedu posoudit, zda onu lékařskou pomoc nakonec přece jen nutně nepotřeboval. Mohu jen věřit, že jsem nebyl svědkem ojedinělého projevu samozřejmé lidskosti a že takové případy převládají nad těmi s lhostejností. Pokud je to pravda, pak to s naší společností není tak zlé, jak by to mohlo někomu připadat.
