Je vůbec dneska co slavit?

V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se v naší společnosti vedou diskuse, kdo měl jaký podíl na našem osvobození a proč nemohli Američané osvobodit větší část našeho území už dřív.  

Mluví se o tom, že někteří vojáci se tehdy k našim lidem chovali spíš jako okupanti než jako osvoboditelé a že nás poválečné uspořádání uvrhlo na dlouhých čtyřicet let do nesvobody. Do údobí temna a lži, ve kterém se paradoxně nesmělo říkat, jak to s tím osvobozením bylo ve skutečnosti.  A že je vlastně otázkou, jestli je vůbec co slavit.

Ano, mnohé z těchto námitek jsou pravdivé. Kdyby se tehdejší okolnosti vyvinuly jinak, nemuseli jsme možná fungovat jako nárazníková zóna sovětského impéria a mohli jsme se ocitnout na té druhé a svobodné straně železné opony.

Jenomže to všechno jsou spekulace typu „co by bylo, kdyby“ a minulost už nikdo nepředělá, můžeme se z ní leda tak poučit. Jedno je však jisté, konec druhé světové války nastolil v naší zemi stav, ze kterého se můžeme těšit dodnes. Přinesl nám mír.

Od té doby se totiž u nás neválčí a navzdory spoustě zbytečně zmařených životů komunistickou represí nepadají na naše domovy bomby. Kromě "válečné" epizody ze srpna 1968, která údobí naší nesvobody prodloužila o dalších dvacet let, nás na našem území nevraždí žádná cizí vojska a nikdo takový neohrožuje ani naše blízké. Navíc ve srovnání s většinou světa žijeme ve slušném materiálním zabezpečení, máme celkem dobrou a v některých oblastech dokonce špičkovou zdravotní péči. Pokud chceme a dovoluje-li to naše zdraví, můžeme si najít práci, když nedovoluje, máme tu sociální síť. Síť, která sice není ideální, ale většinou jakž takž funguje.

Prostě a zjednodušeně řečeno máme mír a k němu jako prémii slušné podmínky k životu. A to už je dle mého názoru důvod k oslavám. Nemyslím k pompézním oslavám konce druhé světové války, nakonec těch jsme si v následném údobí komunizmu povinně užívali dost a dost. Mám na mysli k oslavám ve formě každodenního tichého poděkování za to, že si tu můžeme takhle v klidu žít. A komu kdo poděkujeme, to už je na každém z nás. Jeden možná těm dávným vojákům, druhý skutečnosti, že jsme součástí demokratických struktur, další sám sobě a jiný Bohu, osudu nebo náhodě.

Jenomže, víte a promiňte, že to tak říkám, ono to není a nikdy nebylo samo od sebe, vždycky je k tomu potřeba nějaké naše přičinění. A tak berme ten náš každodenní tichý dík, vyjádřený třeba jedinou myšlenkou i jako závazek do budoucna. Závazek k tomu, abychom i nadále mohli žít v podobných podmínkách jako dnes. Nu a jak ten závazek kdo vnímá, to už opět záleží na každém z nás.