„Honzo, nechceš si zahrát šachy?“ Zeptal se mě soused před nedávnem. Hraju je rád, ale moc to neumím a s tímhle sousedem jsem se do té doby zmohl na jedinou remízu. Asi měl tehdy slabou chvilku.
Jeho nabídku jsem přijal, vylosoval si bílé s výhodou prvního tahu a zadoufal ve štěstí. Jenomže v šachách klika nestačí, k výhře musí mít člověk i trochu fištróna. A tak se stalo nevyhnutelné, sousedova černá královna dala mému bílému králi mat.
Přišlo mi to líto, ale pak jsem si uvědomil, že tak je to vlastně jedině správné a korektní. Dokonce dvojnásobně, protože nedošlo ani ke genderové ani k rasové diskriminaci. Soused mi nabídl odvetu, ale já musel s díky odmítnout. Hrál bych černými a to by byl průšvih. Napřed by mi soused mohl sebrat pěšákem černou královnu a pak mě těmi svými bílými porazit na hlavu. To jsem nemohl dopustit, protože kdyby se to domákl někdo „zodpovědný,“ měli bychom popotahovačky oba. On za diskriminaci a já za to, že k ní došlo u mě doma.
Ono je to s těmi hrami dneska vůbec složité. Když jsem byl malý, hrávali jsme s drobotinou ze sousedství člověče nezlob se. Sotva jsme se naučili spočítat body na hrací kostce, už jsme se slezli okolo herního plánu, otočili tou stranou, kde je místo pro šest hráčů a pustili se do nemilosrdného vzájemného vyhazování figurek.
Už přesně nevím, co tam bylo všechno za barvy, asi modrá, červená, žlutá, černá, bílá a zelená. Dovedete si představit, jaký by to byl dneska problém? Kdo by koho směl předběhnout, neřku-li dokonce vyhodit? Zkusme aspoň pár kombinací.
Bílý by v žádném případě nesměl předběhnout nebo vyhodit nejen černého, ale i žlutého a červeného, protože by to byla jasná rasová diskriminace.
Otázka vzájemného předbíhání a vyhazování mezi černým, žlutým a červeným mi není úplně jasná. Možná by to nebyl tak velký prohřešek jako od bílého, ale jeden nikdy neví, úplně čisté by to asi taky nebylo.
Zelený by byl nedotknutelný ode všech z důvodů ochrany přírody, práv ekologických aktivistů a tak dál, znáte to.
Velkou neznámou je modrý. Černí jsou černoši, žlutí Asiaté, červení indiáni, bílí běloši a zelení ekologové. Ale modří? Asi muži, jakože klučičí mrňata mívají modré čepičky a dupačky a holčičí mrňavky červené. Takže vlastně žádná neznámá, ale modré figurky, nesmějí předběhnout ani vyhodit nikoho. Nejen červené, ale ani ty ostatní, protože nesmíme zapomínat na černošky, Asiatky, indiánky, ekologické aktivistky a samozřejmě ani na bělošky.
Být mi dnes pět let, už bych si toho „člověka“ se svými vrstevníky asi nezahrál. Anebo možná zahrál, ale musel bych hrát modrými a nechat se ode všech ostatních porazit. A po mé porážce by musela hra skončit, protože dohrávání s ostatními barvami už by se bez diskriminace neobešlo, a vychovávat děti k nekorektnosti by bylo trestuhodné.
Takže co by se z těch dávných her dalo dneska ještě hrát? Člověče nezlob se je vyloučené, dáma je podobně problematická jako šachy, karetní hry taky ne, protože tam jsou též barvy. Leda tak možná kuličky, ale ty by musely mít všechny stejnou barvu, takže by to byla nuda. Už to mám, hry na počítačích, tabletech a chytrých telefonech. Ty děti zabaví a navíc udrží doma, takže nehrozí, že venku nastydnou nebo se nedej bože dokonce mezi sebou po dětsku poperou.
Tak nevím, tohle se mi taky nějak nezdá. Až mě příště vyzve soused na šachy, asi mu navrhnu, abychom si šli radši zakopat s mičudou, i když fotbal mi nikdy moc nešel. A vezmeme s sebou i drobotinu ze sousedství, aspoň bude víc legrace.
