Jak mi na Karlštejně utekla kočka

Jen na půl hodinky jsem si odskočil určitě ne víc. Když jsem se vrátil, byla pryč a zbylo po ní jen smutné prázdné místo. Myslíte si, že jsem nešťastně lomil rukama a začal ji hledat? Kdepak, její zmizení mě potěšilo a já byl rád.

Nicméně nepředbíhejme a začněme pěkně od začátku. V sobotu se na Karlštejně uskutečnila umísťovací výstava útulkových koček a psů, a tak jsem se na to malebné místo s nádherným hradem vypravil.

„Jo, jo, hrade, sluší ti to a historicky jsi strašně významnej, ale promiň, dneska jsem tady kvůli jinejm.“

Hned na dvorku muzea betlémů mě přivítal náš známý bígl Bady z azylu Tylda. Jeden manželský pár si ho vzal na chvilku na procházku s tím, že jeho adopci zváží. Tak držme palce.

Badyho kamarádka Týna je vystrašená. No bodejť by ne, když kolem cestou ke hradu projde tolik zvědavců. Držme palce při hledání nového domova též jí.

Nu a teď už honem ke kočkám. Podívejme se, jak si svůj nový domov představoval kocourek Damián z útulku Podbrdsko.

Psst, tady ještě o ničem neví...

... asi se pro něj něco chystá...

... A opravdu. Damiánovi se splnilo přání. Stěhuje se do blízké vesničky Karlík, kde bude mít novou kočičí kamarádku. Přes zimu bude uvnitř v domku, aby si pořádně zvykl na nové prostředí a s příchodem jara si začne užívat řádění na zahrádce.

Z Podbrdska je též krásná tříbarevka Tosca.

Zatím též nic netuší. Prozraďme však, že ji čeká cesta do pražských Vysočan, kde bude mít k dispozici celý byt a splní se jí přání být kočičím jedináčkem.

Tak ještě rozloučení s paní Růženkou z depozita...

... a teď už konečně domů. Zde mi dovolte malou soukromou odbočku. Paní na obrázku, nová Tosčina pečovatelka, patří do rodiny zdejších blogerských diskutérů. Jak ji znám, tak si troufám tvrdit, že Toscu čeká život vpravdě královský.

A jak to teda bylo s tou kočkou, která mi utekla? Po Tosčině odchodu do nového domova jsem si řekl, že též vyrazím. Sednu na vlak, vrátím se domů, omluvím se Rózce se Santíkem, že jsem je tam nechal tak dlouho samotné a samozřejmě jim dám nějaké chutné odškodné.

I vydal jsem se vesele na vlak, abych na mostě přes Berounku zjistil, že je něco špatně. Šlo se mi nějak podezřele zlehka a v tu ránu mi docvaklo, že jsem tam na té výstavě něco zapomněl. Jó, holt skleróza zapracovala a já si tam nechal aktovku, co v ní nosím foťák, něco na čtení do vlaku a podobné nesmysly. Takže teď zpátky a fofrem, aby mi neujel spoj.

Takhle?

Ale kdepak, hezky po svých.

Když jsem dorazil zpátky mezi kočky, zjistil jsem, že jedna chybí. Prve jsem ji ani nevyfotil, ona se na mě naštvala a prostě mi zdrhla, Rozárka jedna. Tak abych to maličko napravil, dám sem aspoň její fotku z útulku Srdeční záležitosti.

A kamže vlastně zmizela? No přece do svého nového domova, hurá!

Pak jsem vyrazil na vlak podruhé a myslíte, že mi ujel? Ale kdepak, dráhy nezklamaly, měl parádní zpoždění. Tedy řeknu vám, ač bylo chladno a větrno, docela jsem se zapotil. Vím, že to byla pouhá náhoda, ale kdyby každé zapomenutí zázrakem způsobilo, že nějaké zvíře najde nový domov, budu se s radostí vracet třeba stokrát.

„Tak bráško, příště půjdeme domů my dva, jo?“

„A kdy bude příště, bráško?“

„Už brzy, bráško, koncem října na pražských Vinohradech.“

„Tak dobře, bráško. Ale jedině spolu. Slíbíme si to, víš přece, jak se to říká.“

„Na mou duši.“

„Na psí uši.“

„Na kočičí svědomí.“

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.