Jak mě vosa učila levitovat

Bylo parné léto a já byl o víkendu se svoji budoucí manželkou na chalupě u svých rodičů. Jak už to na takových chalupách bývá, práce je stále dost a všichni jsou rádi, když si mohou na chvilku odpočinout u odpolední kávy.

Rodiče zavařovali jahody na zápraží u domu, úroda byla toho roku opravdu bohatá a akorát dokončili jednu, nevím už kolikátou várku. Moje dívka doplela záhon, uvařila kávu, maminka připravila zbytek štrůdlu od včerejška a s mým taťkou se sesedli do připravených rozkládacích lehátek ve stínu pod stromy.

Čtvrté lehátko bylo doposud prázdné, čekalo na mě. Zvesela jsem se proháněl se sekačkou, vyrobenou z podvozku mého dávného dětského kočárku, opatřeného motorem a ocelovými noži. Tahleta práce mě vždycky bavila, ale vidina kávy a štrůdlů byla lákavá, tak ještě jeden proužek a půjdu si také na chvilku sednout. Poklábosit, maličko zalenošit a pak zase honem, ať to mám hotové a mohu tu svou vzít k rybníku.

Už nevím, nač jsem v okamžiku usedání do lehátka myslel, možná na dívčí úsměv, snad na chladivou vodu rybníka nebo jsem vnímal vůni čerstvé kávy. Rozhodně jsem se těšil, jak spočinu v pružné a poddajné náruči látkového lehátka a bez dalšího otálení jsem do něj z vysoka přistál.

Ne, nedopadl jsem jako Milouš ze Saturnina, pod nímž se důmyslně nastavený mechanizmus pokaždé zhroutil. Nicméně podobně jako on jsem v tom lehátku vydržel asi jen setinu vteřiny, poté jsem jej se zavytím opustil.

„Promiň, promiň, nešlo se nesmát.“ Omlouvali se mi zúčastnění poté, co je přešel záchvat hurónského řehotu a smíchu, „ty ses vymrštil všemi čtyřmi vzhůru, vyletěl jsi nejmíň půl metru bez odrazu a porušil jsi všechny možné i nemožné fyzikální zákony.“

Fyzikální zákony mi v tu chvíli mohly být úplně ukradené, zajímalo mě jediné. Co to tam bylo za divnou věc, že jsem ji neviděl a ona mě tak znenadání a s vervou rafla do pr..., pardon, do zadnice. Otočil jsem se, nu ano, byla tam chudinka celá rozsednutá černožlutě pruhovaná vosí dáma. Musím říct, že se jí vůbec nedivím, když mě za to zcela nevychované a krajně nespolečenské zasednutí odměnila svým žihadlem.

Možná jsem se měl tehdá urazit, že se ostatní smáli, ale to uražení za mě obstaral někdo jiný. Ve chvíli mé levitace odpočívala na klíně maminky nic netušící mourovatá kočka Madla, zřejmě si dávala přestávku v chytání myší. Lekla se mého podivného konání i výbuchu smíchu ostatních a chtěla utéct. Vzala to přes třínohý mírně rozviklaný stolek s kávou a štrůdlem. Ten se pod náporem pružného kočičího těla zakymácel, káva vyšplíchla a Madla se lekla podruhé. To už na ni bylo zřejmě moc, usoudila, že jsme to na ni vše úmyslně narafičili, zalezla pod hortenzii a odtamtud na nás vrhala uražené vyčítavé pohledy.

Závěr odpoledního sedánku byl však navzdory všemu příjemný. Vosu jsem odstranil, pochutnal si na štrůdlu, popíjel zbytek své kávy a chlácholil kočku, která se už zase udobřila a rozpředla na mých nohou. A hlavně jsem si užíval přítomnost svých nejbližších. Nu a to žihadlo? To nic, vždyť už dávno předtím mi můj tatínek říkal, že každý pořádný kluk občas nějaké to pigáro při svém řádění obdrží.