Ten rok jsem se jedinkrát za život těšil, až skončí prázdniny a začne škola. Ne, že bych se nemohl dočkat nasávání nových vědomostí, toužebně jsem očekával okamžik, až se zas uvidím se svou dívkou.
Tehdy mi nebylo ještě ani osmnáct a navštěvoval jsem jeden středoškolský ústav. Zjara jsem se seznámil s krasavicí. Nu, seznámil, spíš mi ji přidělili jako parťačku, když jsme odjeli na brigádu napínat svislé dráty na chmelnici. Profesoři vybírali mladé pány z naší převážně klučičí třídy druhého ročníku a náhodně je párovali se slečnami ze silně přebuchtěného prváku. Ne, neměli na mysli cílené křížení socialistické mládeže, důvod byl prostší. Drát se napínal ve dvojicích, kluk měl za úkol jej odstřihnout z klubka a pomocí tyče přichytit háčkem nahoře, holka jeho druhý konec pevně zarýt do země.
Už večer v den příjezdu jsme s naší partičkou kluků rošťáků zálibně okukovali holky z prváku. Špekulovali jsme, kterou kdo z nás vyfasuje a dohadovali se, jestli se nám podaří zapracovat také s úplně jiným „háčkem,“ než s tím na chmelové dráty. Až na pár nejprotřelejších jedinců by to pro nás bylo poprvé v životě, a to si ještě nejsem jistý, jestli u těch protřelých nešlo jen o plané řečičky.
Po vyfasování klubka drátu, kleští, tyče a rýčku jsem si po boku Jitky pyšně vykračoval na přidělený řádek, ostatní kluci jen závistivě koukali. Bohaté vlnité hnědé vlasy, na tváři úsměv, na hrudi nejmíň trojky a štíhlé dlouhé nožky zakončené nejrozkošnějším pozadím, jaké jsem do té doby viděl. A což teprve ten pohled, když se Jitka začala činit se svým rýčkem. Ladně jej přišlápla do země, až se jí ta chlouba na hrudi dvakrát zhoupla a když se pak narovnala, neodolatelně zavlnila prdelkou.
„Zkus, to,“ říkal jsem si, „udělej na ni dojem a třeba se dočkáš odměny nejsladší.“ A já zkoušel, jak jsem uměl a pubertálně jsem se domníval, že mi to vyjde. Jitka se totiž nudila a jeden naivní snaživec byl pro ni příjemným zpestřením. Mezi večeří a večerkou byla ochotná se mnou courat po chmelnici a jejím nejbližším okolí, nechávala mě krást polibky ze svých plných rtů a jednoho obzvlášť vlahého večera mi dokonce dovolila pomazlit své trojky ukryté v podprsence. Byla to pro mě dost velká muka, protože když jsem chtěl pokračovat dál, Jitka celá ztuhla a odmítla mě slovy: „Honzo, neblbni, někdo nás tady nachytá a budeme mít průšvih.“
Po návratu z chmele jsem se s Jitkou vídal jen občas, ve škole na to nebylo moc času a po vyučování spěchávala domů, vymlouvala se na přísné rodiče. Párkrát se mi ji po velkém přemlouvání podařilo vytáhnout do kina na podvečerní promítání, ale já ve své vytoužené cestě k jejímu klínu nepokročil ani o píď. Holt jsem si tehdy neuvědomoval, že slečny jsou v tomhle věku o pořádný kus dál než my pubertální mladíčci. Na konci školního roku jsem se Jitky zeptal, jestli se uvidíme o prázdninách a ona mi spíš ze slušnosti odpověděla, že bude ve druhé půlce srpna pomáhat v kuchyni kdesi na dětském táboře u orlické přehrady.
Přišly prázdniny a my si začali psát. Tedy pokud jsem zrovna věděl Jitčinu aktuální adresu, poslal jsem jí roztoužený dopis, plný žhavých polibků a smyslných dotyků. A čekal na podobně laděnou odpověď. Dlužno přiznat, že šlo o dobře vychovanou dívku, která věděla, že na korespondenci se má odepisovat. Takže mi tak po týdnu až po čtrnácti dnech dorazil koresponďák s krátkým sdělením: „Ahoj Honzo, díky za dopis, mám se fajn, Jitka“ A k tomu variabilní dodatek, že buď zrovna prší a sedí v chatě s rodiči nebo je krásně, koupe se v rybníce, případně, že našla plný košík hřibů. Nicméně i přes tyto strohé odpovědi jsem se s ní dokázal dohodnout, že za ní předposlední prázdninový čtvrtek zajedu na ten Orlík, kde brigádně vaří.
Ani si nedovedete představit, jak jsem se na ten výlet za Jitkou těšil. Představoval jsem si, že jí nabídnu pomoc, budeme v kuchyni sami dva, já jí budu při krájení mrkve sázet droboučké polibky za krk a vískat ve vlnitých vlasech. To ji rozněžní, po vhození posledního kolečka mrkve do hrnce se otočí, nechá si rozepnout podprsenku a přitiskne svá ňadra na mou hruď. Pak začne vzdychat touhou, já si ji vysadím na kuchyňský pult a... a jak jsem se zasnil, tak jsem zapomněl hlídat čas a ujel mi autobus.
K Orlíku jsem tedy dorazil s několikahodinovým zpožděním a další dlouhé minuty jsem ztratil, než se mi podařilo chytit stopa, který mě dovezl do blízkosti Jitčina tábora. „Ještě to stihneš,“ utěšoval jsem se v duchu, když jsem někdy kolem třetí hodiny odpolední procházel táborovou bránou. V kuchyni jsem krom Jitky nalezl u hromady špinavého nádobí postarší vlídnou kuchařku, která na mě mrkla jedním okem a propustila objekt mé touhy na krátkou pauzu.
Jitka vyběhla z kuchyně, vytřeštila oči a spustila: „Honzo, musíš hned pryč, máme strašně přísnýho hlavase a když mě tady uvidí s cizím člověkem, tak mě odsud vyrazí.“ A táhla mě zpátky k bráně. Byl jsem v šoku, koupel v ledové vodě by mi v té chvíli byla tisíckrát milejší. Mé sny o Jitčiných trojkách a o všem ostatním byly ve zlomku vteřiny pryč a Jitka to na mně poznala. Za branou se shovívavě usmála, dala mi jednu jedinou nádhernou pusu a se slovy: „Musím zpátky do kuchyně, uvidíme se prvního záři,“ mi zmizela z očí.
Tehdy mi vůbec nedošlo, že ta pusa u brány nebyla projevem Jitčiny touhy po mé osobě, nýbrž prostředkem, jak mě aspoň trochu utěšit nad nevydařenou návštěvou a zároveň se mě co nejrychleji zbavit. Ten polibek ve mně živil naději do příštích dnů, takže mi ani nevadilo, když jsem večer dostal doma pořádný zpucunk za pozdní návrat z výletu.
V posledních prázdninových dnech jsem se nesmírně těšil na začátek školy a na Jitku. Věřil jsem, že veškerý její chlad vůči mé osobě nebyl skutečný a že ve vzájemném sbližování budeme pokračovat tam, kde jsme skončili na té jarní chmelové brigádě.
Jenomže Jitku už tahle hra přestala definitivně bavit a hned prvního září ráno mě před školou uvítala slovy: „Ahoj, Honzo, ráda tě vidím, tohle je Lukáš.“ Mladý, asi dvacetiletý muž, který ji doprovázel, se na mě sebevědomě usmál, řekl „ahoj“ a pevně ovinul svou svalnatou paži okolo Jitčiných ramen.
