Všechno to začalo loni v dubnu, když naši dvounožci konečně dostali rozum a nechali nám postavit výběh, abychom mohli s Rózkou chodit ven. Tedy ideální to nebylo, výběh je uzavřený a my se z něj nedostaneme na zahradu, natož dál.
Z výběhu nás pouštět nechtějí a tvrdí, že je prý blízko nějaká hlavní silnice s hustým provozem, kde by to pro nás mohlo být smrtelně nebezpečné. Určitě se jen vymlouvají, protože já ani nevím, co je to nějaká silnice a provoz, a tak se toho nebojím. Jistě bychom si s něčím takovým poradili, zvlášť když jsme na všechno s Rózkou dva.
Už nějaký čas se mi po naší zahradě drze promenáduje cizí kocour a já ho nemůžu vyhnat. Tváří se, že by se chtěl kamarádit, ale já mu nevěřím, prskám na něj z výběhu, jenomže on z toho má jen legraci. Takže určitě chápete, že mi došla trpělivost.
Asi před čtrnácti dny jsem si všiml, že na jedné straně výběhu úplně nahoře u domu je trochu větší místo mezi horní tyčkou a stěnou. Nechali ho tam ti mladí lidé, kteří ten výběh stavěli. Asi měli málo zkušeností se šikovnými kocoury, jako jsem já. Prý to byla teprve jejich druhá nebo třetí zakázka, tak bych se tomu moc nedivil.
Když jsem k té škvírce vyšplhal a zkusil do ní strčit hlavu, celé se to trochu zhouplo a ona se zvětšila. Jenomže ne dost, abych se protáhnul. Tak jsem to pár dní trénoval, až se mi skrz ni konečně podařilo prolézt a já se najednou ocitnul nahoře na výběhu na ochranné síti. Už, už jsem se chtěl vydat na blízký plot k sousedům a odtamtud kamkoli dál, to by panečku byla paráda. Jenže ouha, do ok sítě se mi propadaly tlapky a šlo to hrozně pomalu. Dvounožka si mě stačila všimnout, zavolala dvounožce, ten si vzal židli oknem do výběhu a snažil se mě zevnitř přes tu síť chytit. Ani jemu to moc nešlo, skrz oka na mě pořádně nemohl, a tak jsme se chvilku přetahovali. Jenomže on nakonec vyhrál, překulil mě do té škvíry zpátky, představte si to. Bojoval jsem udatně, chvilku jsem se držel posledním drápkem na té síti, ale on mě vyháknul. Pak jsem ještě moment visel dalším drápkem na jeho dlani, ale ani to mi nebylo nic platné. Dlaň nebyla dost pevná, povolila, já spadnul na trávu a tam mě dostali. Rošťáci.
A bylo. Dvounožec si polidsku olízal červenou dlaň a my s Rózkou dostali zaracha. Teda kasárníka neboli zákaz vycházek, kdyby tomu někdo náhodou nerozuměl. Dokonce i ségra, i když ta za nic nemohla a jen mě tiše podporovala. „Všichni za jednoho, jeden za všechny,“ tvrdili dvounožci. Tohle se stalo minulý pátek před těmi tuhými mrazy a my si ani nemohli nechat pořádně vymrznout kožíšky. Snad tisíckrát jsme s Rózkou zoufale mňoukali pod oknem do výběhu, že chceme ven, ale nebylo nám to nic platné.
Včera se začalo dít cosi podivného. Dvounožec se zavřel v předsíni a něco tam kutil, bylo slyšet jen samé bouchání, vrtání a řezání. Když se mi tam podařilo nakouknout, měl okolo sebe strašný bordel. Vytahal snad všechno nářadí, tvářil se strašně důležitě a pořád mě odtamtud vyháněl pryč.
A dneska? Představte si tu drzost, s dvounožkou si vlezli do toho našeho výběhu. Otevřeli si dvířka zvenku, která jsou normálně zavřená a on si tam natahal to svoje nářadí z předsíně. Pořád lezl po štaflích nahoru a dolů, tloukl do zdi, něco tam šteloval se sítí a dvounožka mu pomáhala. My na ně s Rózkou koukali zavřeným oknem a čekali, jestli spadne, že bude nějaká legrace.
Večer, když už se začalo šeřit, tak jsme měli s Rózkou dojem, že se dočista zbláznili. Přišli domů, mrkli na sebe a on dvounožec zavelel: „Felindro, vypusť tygry.“ No už jsme si mysleli, že spolu začnou brát pevnost Boyard. Musím však mňouknout, že jsme se spletli. Představte si, že oni konečně po týdnu dostali rozum a pustili nás ven. No, ocenili jsme to, dokonce i ti tygři nám jako oslovení byli příjemní. Vždyť jsou to naši příbuzní a jací panečku pořádní.
No jasně, že hned, jakmile jsem vyběhl ven, vylezl jsem až nahoru do svého rohu u domu, co je ta škvíra. Že jako znovu uteču na síť a odtamtud rychle a nenápadně přes plot k sousedům.
Jenomže ouha, zrada. Ti proradní dvounožci tam přidali nějakou tyč a prodloužili síť, takže jsem se už tamtudy nedokázal protáhnout. Mají to u mě schované a já vám garantuju, že to nevzdám. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí tady slavnostně prohlašuji, že to vymyslím a jednoho dne se dostanu ven na pořádnou procházku. A Rózku vezmu s sebou, aby zblízka viděla, jak si to z očí do očí vyřídím s tím kocourem od sousedů.
A teď mě omluvte, jdu to trénovat.
