Troufám si tvrdit, že občasně ztrapnění sama sebe je navýsost užitečné. Zbaví nás mylného dojmu, že jsme lepší než ostatní, a našemu okolí poskytne příležitost pobavit se a hlasitě zasmát na náš účet.
Celé to začalo skonem naší letité vanové baterie v koupelně. Pod tíhou vodního kamene naší nehvizdské kohoutkovky postupně zarůstala, až zarostla natolik, že už s ní prakticky nešlo pohnout. Mimochodem, stejně nechápu, proč ještě nikoho z naší vesnice nenapadlo tu zdejší tvrdou vodu stáčet do lahví a prodávat jako minerálku, byl by to kšeft jako hrom.
Ale abych neodbočoval, možná to znáte, člověk se nerad loučí se starými věcmi a se slovy: „to je ještě dobrý“ (já) „ale jo, nějakej čas to ještě vydrží“ (manželka) jejich výměnu pořád odkládá. Když jsme najednou zjistili, že se asi budeme muset mýt postaru ve škopku, neb s tou baterií už fakt nejde hnout, najednou už nebylo kde koupit novou. Železářství, domácí potřeby a podobné krámy byly nekompromisně zavřené. A nákup přes internet? To radši chvíli vydržíme ten škopek, ještě bychom na dálku blbě vybrali a koupili nějakej šunt.
„Soni, můžu na deset minut zavřít vodu?“ Zeptal jsem se hrdě a sebejistě včera dopoledne své drahé. Tedy den poté, co jsme se na Velký pátek cestou z liduprázdné přírody stavili na okraji Prahy v jednom čerstvě znovuotevřeném hobby marketu, pečlivě vybrali a zakoupili ten důmyslný koupelnový přístroj.
„Si nějak fandíš, nezdá se ti?“ Popíchla mě má dobrá žena a začala se těšit, že se snad už brzy konečně pořádně vysprchuje.
Zavřel jsem vodu, pěkně si nachystal nářadí, vybalil tu krásnou věc z krabičky a jen tak pro jistotu zkusil zasunout a zase vytáhnout takový ten ťuflík, co se s ním přepíná voda mezi sprchou a vanou. Marná byla moje snaha, střídavě jsem tahal a mačkal, kroutil a protáčel do všech světových stran, ta potvora tyčinka byla povytažená a zaboha nešla zastrčit dovnitř. Asi po půlhodině snažení jsem se schlíplýma ušima pustil vodu a své drahé polovici oznámil, že jsme koupili šmejd a do toho krámu budeme muset zajet znovu.
„Já vám vypíšu papír, vy si s ním půjdete do uličky, kde jste to koupil a oni vám to tam vymění,“ informovala mě paní v reklamacích hned za vchodem.
„Hm, to známe, než seženu příslušnýho maníka, oběhnu dvakrát celej krám.“ Ne, k vyslovení této kruté pravdy našich hobby marketů nahlas jsem odvahu nesebral. Ta slova jsem si jen tiše pomyslel a poslušně se vydal do příslušné uličky s manželkou v patách.
„Včera jsme tady u vás koupili baterii a nejde přepínat.“ Budiž maníkovi ke cti, že prodléval na svém místě u takového malého stolku, na který jsem položil to kazové zboží a předvedl mu, že s tím ťuflíkem fakt nejde hnout.
„Hm, ukažte,“ posunul si ten dobrý muž brýle, notně zamžené rouškou. Hbitými prsty salónního kouzelníka provedl na té baterii jeden jediný šikovný pohyb, vzdáleně připomínající zásun, střižený zkrutem a kombinovaný s výsunem.
„Ta baterie je v pořádku,“ pronesl zamyšleně. Pak se na pár setin vteřiny zarazil, načež pokračoval: „Oni tam při výrobě někdy dávají moc vazelíny, tak proto jste s tím nedokázal hnout. Podívejte, můžete si to vyzkoušet.“
Manželka stála nařízené dva metry od nás a zvědavě přihlížela.
Já popadnul tu proklatou bestii, vzal do prstů ťuflík na jejích zádech a... A s lehkostí vánku jej zasunul a zase vytáhnul.
A rázem jsem si připadal jak totální ťulululm a debil.
V duchu jsem se tomu dobrému muži omluvil a smeknul před ním svůj pomyslný klobouk. Čekal jsem maníka, kterého budu muset nahánět po celým krámě a místo něj našel člověka s duší obchodníka, který ani nejtupějšímu zákazníkovi nenaznačí, že je hlupák, ale bleskurychle vymyslí způsob, jak mu dát zapravdu.
Cestou domů se mě manželka snažila zkušeně konejšit, že to nic není a každýmu se občas může stát, že se mu nepodaří zasunout ťuflík.
Doma to pak už šlo ráz na ráz, baterie byla vyměněna a ta nalitá voda v koupelně na zemi promptně vytřena.
S vidinou příjemného večerního sprchování bez nutnosti ukroucení vlastních rukou jsem se posadil do křesla a pomalu se začal smát sám sobě a svému ztrapnění.
„Honzo, pojď sem honem,“ ozval se z koupelny hlas mé drahé, „prosím tebe, prozraď mi, jak se ta voda vlastně přepíná...“
