Nedivil bych se, kdybych byl v minulém životě kočkou. Kočky, tedy pro upřesnění ty čtyřnohé, se jako zlatá nit, vlastně dlouhosrstý chlup vinou prakticky celým mým životem.
Na tenhle zážitek si pamatuji z doby, kdy mi muselo být nějakých osm let. Můj strýc Václav se tehdy ženil, vybral si nevěstu z maličké vísky v okolí Liberce a mně se dostalo výsady býti svatebním hostem.
Jenže co si takový malý kluk může z podobné dospělácké slávy pamatovat, a hlavně co z ní může mít? Kdyby se mě někdo zeptal, jaké měla nevěsta šaty, nevzpomenul bych si nejen teď, ale ani den poté, protože takové věci obyčejní kluci prostě nevnímají. Pamatuji si na nějaká děcka, ale ta byla buď o dost mladší nebo naopak výrazně starší, takže s nimi jsem si zábavy moc neužil. Na co si však vzpomínám úplně přesně, byly dvě venkovské kočky, se kterými jsem se tam snažil skamarádit a které celá ta svatba zajímala přibližně stejně jako mou maličkost.
Poprvé jsem je zahlédl, když se celý konvoj svatebčanů slavnostně chystal k obřadu. Trochu jsem se s nimi proběhl po zahradě okolo domu, abychom se jaksi vzájemně oťukali a abych zjistil, že jedna je plašší a mourovatá, druhá pak černobíle flekatá, přístupnější ke sblížení. Nevím už proč, ale jako určitou křivdu jsem pociťoval, že se mnou nechce nic mít ta, která se mi víc líbí. Tehdy jsem ještě zdaleka netušil, že něco takového se člověku s kočkami v životě občas stává. Tedy i s úplně jinými kočkami, ale to sem nepatří. Každopádně po prvotním seznámení s oběma Micinami jsem byl vypeskován za zdržování, naložen do auta a odvezen nudit se k obřadu.
Záhy po návratu vypuklo cosi, co by se dalo nazvat křížencem mezi slavnostním obědem a pořádnou svatební veselkou. Tedy opět nic zábavného pro osmiletého kluka, ale kupodivu jsem měl štěstí. Miciny byly zřejmě považovány za součást veškerého dění, které se tam kdy odehrávalo, a tak měly kamkoli volný přístup, včetně "hodovní síně."
V tu chvíli jsem dospěl k důležitému rozhodnutí, spočívajícím ve dvou bodech. Za prvé, že se zabavím po svém, tedy opět kamaráděním s Micinami a za druhé, že je vzájemně pořádně spřátelím. Výsledkem byla snaha dostat a hlavně udržet obě dvě zároveň na svém dětském klíně. Asi si dovedete představit, jak se zachovají dvě kočky, zvyklé na každodenní teritoriální a potravinové soutěžení, když se je snažíte držet na malém prostoru těsně u sebe, navíc v hluku úspěšně se rozvíjejícího svatebního veselí. Po chvíli mého snažení naštěstí zasáhli moji rodiče. Zřejmě se na to už nemohli dívat a konečně mě zprostili povinnosti pobývat nadále s celou společností. S varováním, abych si neumazal sváteční oděv mě pustili ven.
Miciny okamžitě využily své příležitosti a usmyslely si, že mi budou dělat průvodkyně po celém stavení a přilehlé zahradě. Zřejmě vycítily mou náklonnost ke svému živočišnému druhu a rozhodly se, že mě za ni odmění celou řadou pro mě doposud nepoznaných zážitků.
Nejprve jsme společně vystoupali na půdu, kde jsme si zahráli na schovávanou a na honěnou mezi obvyklým půdním harampádím. Společně jsme objevili spoustu zajímavých věcí, například velkou zaprášenou almaru, plnou jakýchsi hadrů, kterou jsme důkladně prozkoumali zevnitř. Nebo starou pomačkanou trumpetu s jakou se dřív chodívalo fandit na fotbal. Miciny chtěly, abych jim na ni zatroubil, ale já je zklamal, prostě jsem to nedokázal.
Pak jsme vyběhli ven na zahradu a maličko potrénovali lezení po jabloňkách. Bohužel musím otevřeně přiznat, že jsem se v této disciplíně ani jedné z nich zdaleka nevyrovnal. Kočky, coby inteligentní tvorové zavčasu tento můj hendikep pochopily, a tak to pro změnu zkusily s během a skákáním. Součástí jejich improvizované překážkové dráhy byl i špinavý kachní rybníček, který obě zdolávaly ladnými přeskoky. Já se v něm pochopitelně po pás vykoupal. To už byl vrchol, Miciny nade mnou, nemotorným dvounohým mládětem zlomily hůl, šly si po svých a zanechaly mě svému osudu. Tedy mému osudu, jímž byl návrat ke společnosti a hlavně k mým rodičům.
Už ani nevím, jestli jsem způsobil větší rozruch tím, že se mě hodovníci polekali, pletouce si mě se strašidlem nebo tím, že se smáli nad nánosem těstíčka z půdního prachu a vody z rybníčku, který mi pevně ulpěl na parádním oblečení.
Náladu svých rodičů při odjezdu ze svatby nemusím ani komentovat, já ji však nakonec měl naprosto skvělou. Miciny se totiž projevily jako správné kamarádky a přišly se se mnou rozloučit. A navíc ta mourovatá, která se mnou zpočátku nechtěla nic mít, mi přinesla čerstvě ulovenou myš. Prý abych ochutnal nebo si ji odvezl na památku, podle toho, jak budu chtít.
