Na cizích svatbách byla vždy...spousta svolných koček ;)

Je jen otázkou věku, které z nich člověk vnímá

Taky mě kočky provázejí životem-vzpomínám si na první dvě koťátka,která mně a sestře přinesl dědeček v kapse kabátu,a pak na ty,co přišly po nich-byla jich už hezká řádka.Nedávno nás jedna opustila v požehnaných 16letech-vybrala si nás,když byl dceři rok a půl,takže s námi byla po celé její dětství,pořád ji vidím sedět na sloupku u vrátek,jak nás vyhlíželaAle už máme objednané černobílé kotě-nová dobrodružství čekají...

Von takovej čtyřnohej ,,člověk" kolikrát předčí i ty dvounohý. Ne, že by neuměly se přetvářet, či urážet, ale vždy s ,,glancem" jen jim vlastním.Co kocour, či číča, to vždy osobnost. Holt věděj svý a proto i ,,uměj"

Přesně tak

Pane Pražáku, svými kočičími historkami nikdy nezklamate!

Samozřejmě karma.

Po vašem povídání bývám naladěna vždy popřemýšlet o tom, zda si nějakou číču nepořídit. Mívali jsme pejsky, ale po smrti toho druhého už jsme se rozhodli dalšího nepořizovat - přece jenom venčení 3x denně a 3 patra bez výtahu, a navíc neúprosně postupující věk. A také jsem si uvědomila, že jezdíváme na chatu, a kočka by tam asi chtěla svobodu (už se tam nějaké zdivočelé pohybují, občas jim dáváme mléko). A kdyby utekla, zmizela, bála bych se o ní... Ledaže by byl nějaký hodně domácky založený druh. Škoda. Tak se potěším alespoň Vašimi články.

Diky:-).

Klidne to rozhodnuti nechte na samotnych kockach. Pokud si nejaka usmysli, ze si poridi Vas, nebudete mit na vybranou a ziskate skveleho clena rodiny:-)