Nestydatě brzké ranní metro vyjelo z depa na konečnou a hltavě polykalo cestující. „Vida, v prostředním vagonu se nesvítí, ještě si trochu zdřímnu,“ blesklo mi hlavou a hned jsem se vydal do jeho útrob.
Usedl jsem na jedno z posledních volných míst, dvojsedačka proti mně už byla obsazená. V šeru potemnělého vozu jsem u okýnka zaregistroval obrys hezké blondýnky středních let, oděné do světlemodrých lehkých letních šatů s širokým výstřihem. Vedle ní seděl pěkně zakulacený postarší pán, který už stihl usnout, pozvolna se rozchrápával a s každým dalším nadechnutím přidával na intenzitě. Poslední pohled jsem věnoval té dámě a pak jsem se též propadl do spánku.
Rázem jsem omládl o mnoho desítek let a ve snu se coby šestnáctiletý puberťák přesunul na chalupu svých rodičů. Bylo horké letní odpoledne, držel jsem v ruce stařičkou obloukovou pilu s dřevěným rámem a snažil se pořezat kmen jabloně, kterou jsme minulý víkend pokáceli s taťkou.
Jabloň byla letitá a silná, pila nepříliš ostrá, práce šla pomalu a já měl za zvuku pravidelných rrrrr, rrrrr možnost pozorovat okolí. Bodejť bych nekoukal, když hned vedle za plotem vystavila své kypré ženské tvary slunečním paprskům sousedka Miluška. Hověla si jenom tak v maličkých bikinkách na lehátku a před sebou na stolku měla prázdný hrnek od kávy. Usmívala se ze spaní, občas se pohnula, až se jí najednou svezlo ramínko a poodhalilo jedno z jejích plných ňader.
Vzniklý obrázek změnil mé poklidné rrrrr, rrrrr v divoké RRRRR, RRRRR, já zuřivě cloumal pilou a Miluščinu nedostatečně zakrytou vnadu hltal svým panickým zrakem. Ten protivný zvuk ji probudil, pootočila hlavou mým směrem, až se její ňadro ladně zhouplo. Zřejmě se chystala pronést na moji adresu nějakou štiplavou poznámku o rušení poledního klidu, jenomže pak si najednou všimla mých vykulených očí a pootevřených úst. Ztvrdla v rysech a bleskurychlým pohybem mě připravila o tu nádhernou podívanou. Nakonec pronesla podivně ztlumeným hlasem: „To nemá cenu, v tomhle chrápání se nedá spát.“
„Miluško, prosím tě, promiň, ale já nechrápu, já přece řežu dříví,“ chystal jsem se říct. Jenže najednou bylo vše jinak. Miluška zmizela a k mým zavřeným očím proniklo jakési neznámé ostré světlo. „Miluško, prosím tě, promiň, ale já nechrápu, já přece řežu dříví.“ Věta se nedala zastavit a já ji pronesl sice poněkud rozespalým, ale jasným hlasem. Načež jsem otevřel oči, abych zjistil, že jsem zpátky ve vagonu metra, už se svítí a já odpovídám té hezké blondýně, co sedí naproti mně.
Mozková centra se probouzejí postupně, a tak můj zrak ještě chvilku hledal v jejím širokém výstřihu Miluščino poprsí. Pak se mi konečně probrala druhá signální soustava a já si rázem začal připadat jako hlupák. Scénka jak ze špatného filmu, jehož ústřední postavou je hezká dáma, vedle níž sedí chlap, co chrápe, jako když řeže dříví a zepředu jí nějaký čumil pohledem vysvléká ze šatů. Bylo mi trapně, sklopil jsem oči a nevěděl, co honem říct. Pak ze mě tak nějak samo od sebe bezmyšlenkovitě vypadlo omluvně slaboduché: „Promiňte, že na vás tak koukám a že jsem vás vzbudil.“
Hezká blondýnka se zamračila, zkřížila ruce na prsou, aby před mým nestoudným pohledem zakryla svou výkladní skříň a našpulila rty, aby mě zpražila nějakou peprnou poznámkou. Po mých nejapných slovech však zřejmě došla k názoru, že jsem jen poněkud pomatený, ale celkem neškodný trouba, a tak trochu roztála. Vyloudila opatrný úsměv a palcem ukázala na chrapouna: „Vy jste mě nevzbudil, to on, copak v tomhle se dá spát? No, řekněte, sám, vždyť vám asi pokazil nějaký pěkný sen o...“
„Ukončete výstupu a nástup, dveře se zavírají.“ Plechová lady skočila blondýně do řeči a já se už nedozvěděl, o čemže se mi to vlastně mělo zdát. Zato tlouštík „dřevorubec“ konečně ztichl. Krátce zachrochtal, zamlaskal a vyjel ze své sedačky, jako když do něj střelí. Na svůj objem nečekanou rychlostí blesku se hnal ke dveřím, jenomže ty se mu zavřely pár centimetrů před nos... totiž, chci říct před břichem. „Příští stanice Českomoravská,“ okomentovala jeho počínání ta plechová snad maličko výsměšným hlasem, i když za to emotivní zabarvení jejích slov bych ruku do ohně nedal.
Když vlak znovu zastavil, tlouštík se vyhrnul ze dveří, že ani nebylo poznat, jestli pospíchá do práce nebo zda ho postihl nějaký náhlý střevní problém. A hezká blondýna s širokým výstřihem? Spánku nerušeného chrápáním jsem si s ní už neužil, protože se též zvedla k odchodu. Pěkně naslušno a s úsměvem jsme si řekli „na shledanou,“ popřáli příjemný den a jen tak nenápadně, aby to nikdo neviděl, na sebe mrkli jedním okem.
