Včerejší ráno mě přivítalo deštěm a studeným severákem. Nebudu zapírat, že cestou na zastávku a posléze dlouhým čekáním na řádně zpožděný autobus jsem pěkně promrznul a moje rozespalá nálada se odebrala někam k nule.
„Jé, poslední volné místečko,“ zaradoval jsem se poté, co čtečka asi na pátý pokus konečně přijala moji opencard. Slušně jsem pozdravil, to se v příměstských spojích celkem běžně dělá a pohodlně se uvelebil vedle starší paní. V autobusu bylo útulné živočišné teplo, poněkud silnější dáma lehce přesahující na moji sedačku příjemně měkce hřála a já se začal cítit jako v peřinkách. Stalo se nevyhnutelné, při vidině necelé půlhodinky klidu jsem se v ranním šeru oddal slastnému podřimování. Ve snových představách jsem se ocitl zpátky ve svém pelíšku, zavrtal se do přikrývky a hlavu položil na polštář.
„... zničil všechnu ornou půdu,“ dolehl ke mně zdáli skrze clonu spánku nesouhlasný hlas. „Hmm, prosím?“ Zvedl jsem hlavu z ženina ramena a lehce si odsedl. „Chápu, že se zlobíš, když se k tobě bez varování v dopravním prostředku přitulí neznámý chlap,“ blesklo mi rozespalým mozkem, „ale proč mi vyčítáš, že jsem zničil nějakou ornou půdu?“ Podařilo se mi pootevřít oči a zrak mi padl na rozlehlé skladové haly u Jiren. Paní zřejmě usoudila, že jsem buď hluchý nebo přiblblý, a tak jasným hlasem zadeklamovala: „Jezdím tudy jednou za rok a od minule zde vyrostla spousta nových skladů. Vám nevadí, jak se u nás ve velkém rozprodává orná půda?“
Přiznám se, že na hovory o nových pracovních místech, která stejně většinou připadnou cizincům, o obratu zejména zahraničních firem, o daních a o valem mizících polích, jsem v tu chvíli opravdu neměl sílu ani náladu. A na nadávání na poměry už vůbec ne. Ale nechtěl jsem být neslušný, a tak jsem ze sebe vysoukal ospalé zívnutí: „Hm, ano, máte pravdu, chrr.“ Věren tomuto citoslovci jsem opět usnul a zřejmě tu milou dámu zas obtěžoval svou blizoučkou přítomností.
Musím ji ocenit, byla nesmírně trpělivá. Místo, aby mi pořádně vynadala, soustředila svou nelibost úplně jiným směrem. Podruhé mě má náhradní peřina s polštářkem probudila o pár kilometrů dál stížností na nové kruhové objezdy, které zdržují dopravu. Nové vytržení ze spánku jsem nesl celkem statečně. Úvahám o snížení nehodovosti a usnadnění nájezdu na hlavní jsem se opět netaktně vyhnul uzívaným přitakáním.
„Šmarjá, vono do toho sněží, dovolíte, budu vystupovat,“ potřetí a už definitivně přerušila ta statečná žena na okraji Prahy můj spánek. Mozek se konečně zapnul a najednou mi bylo trapně. „Jsi neomalený hulvát,“ vynadal jsem si v duchu za ní, zvedl se ze sedačky ve snaze hbitě jí uvolnit průchod ke dveřím. Autobus prudce zabrzdil před přechodem, a tak jsem své omluvné „nashledanou“ doprovodil posledním žďuchnutím do měkkého.
Paní odešla do deště, který skutečně postupně přecházel ve sníh a mně jí přišlo líto. Chabě jsem se snažil utěšit myšlenku, že nevystoupila předčasně jen kvůli nějakému otrapovi, který si místo lehké ranní konverzace udělá z vážené dámy polštář.
