Nejsem už nejmladší, mám ráda svůj klid a vůbec nestojím o to, aby mi tady najednou začalo vřískat nějaké mrně. Jenomže můj Tomáš to vidí úplně jinak a já nevím, co mám udělat, abych mu to vymluvila.
Tak tyhle starosti jsem si dělala před několika týdny, když můj dvounožec Tomáš začal nosit domů hračky pro malá koťata a granule pro juniory. Napřed jsem si myslela, že se zbláznil a bude to všechno vnucovat mně, osmileté kočce, ale pak jsem zjistila, že je to mnohem horší.
On se totiž rozhodl, že se asi doma nudím a že mi pořídí malého společníka z nějakého podobného útulku, z jakého si kdysi před léty přinesl mě. Tehdy jsem mu za to byla nesmírně vděčná, dal mi nový domov, má mě rád a skvěle se o mě stará. Jenomže když si na to své útulkové období vzpomenu, tak vím své. Bylo tam o nás sice dobře postaráno, hladem a zimou jsme netrpěli, ale bylo nás tam strašně moc a s malými koťaty jsme mívali problémy. Věčně zlobila, dotírala na nás dospěláky, nenechala nás pořádně vyspat, jakoby si myslela, že jim to tam celé patří.
„Mouríno,“ šokoval mě jednoho dne Tomáš, „zítra pojedu na útulkovou výstavu, vezmu si přepravku a přinesu ti odtamtud nějaké překvapení. Škoda, že nemůžeš jet se mnou, pomohla bys mi vybrat.“
Nebudu zapírat, že mě to fakt naštvalo. Dobře věděl, že jsem proti tomu a přesto se to chystal udělat. Navíc toho tvora hodlal přivézt v mojí přepravce, no prostě hrůza a skandál. Však jsem taky zalezla za gauč, zapřela jsem se a odmítla večeři. Když mě pak večer volal do svého pelechu, který mu obvykle zaberu na noc skoro celý pro sebe, tak jsem dělala hluchou kočku. Jenomže ani tahle forma naprosto jasného protestu mi nebyla nic platná a Tomáš druhého dne navzdory hustému sněžení hned ráno na tu výstavu vyrazil...
***
Nyní náš příběh na chvilku přerušíme a podíváme se na pár fotek z dnešní umísťovací výstavy útulkových koček, která se konala na pražském Černém mostě.
Výstava byla navzdory nepřízni počasí a bohaté sněhové nadílce úspěšná, svůj nový domov na ni nalezlo daleko víc koček, než se mi podařilo zadokumentovat. Ale teď už se vraťme k příběhu kočky Mouríny, jejího Tomáše a k tomu i někoho dalšího.
***
To víte, že jsem byla celou dobu napnutá a doufala, že si to Tomáš na poslední chvíli rozmyslí nebo že si tam aspoň žádné vřeštící třeštidlo nevybere a vrátí se sám. Jenomže když odpoledne přišel, hned ve dveřích se celý nadmul pýchou a místo, aby mě okamžitě nakrmil, tak mi před čumáček postavil přepravku.
„Mouríno, podívej,“ otevřel dvířka, „tohle je Matěj, jsou mu čtyři měsíce a ode dneška tady bude bydlet s námi. Je maličký, tak na něj buď hodná a pomoz mi s jeho výchovou.“
Uvnitř přepravky se v koutku krčilo maličké mourovaté kotě. Chtěla jsem vletět dovnitř a hned z první tomu přivandrovalci pořádně ukázat, kdože je v tomhle domě paní, ale pak jsem zahlédla jeho oči. Byly plné strachu.
„Mouríno, počkej, nepospíchej na něj,“ ozval se zase Tomáš. „Matěj to neměl vůbec jednoduché a kdyby se ho útulkářky neujaly, tak už by byl dávno mrtvý. Byl by ho nejspíš roztrhal pes, který hlídal stodolu, kde se Matěj narodil a strávil prvních několik týdnů svého života.
Začala jsem být na rozpacích. Na jedné straně jsem výrazná individualistka, která se jen tak ochotně s nikým o nic nedělí. Ale na druhé straně jsem si vzpomněla, že i já jsem to měla kdysi složité a nebýt útulku a potom Tomáše, bůh ví, kde bych dneska byla. Tedy jestli bych vůbec ještě byla. Navíc jsem nikdy neměla kotě a tenhle tvoreček je stejně mourovatý jako já. Skoro jako kdyby byl můj vlastní.
Matěj na mě z hloubi přepravky třeštil nazelenalé oči, bylo vidět, že se nutně potřebuje vyčůrat, ale neví, kam jít a navíc se bojí vylézt. V tu chvíli mi došlo, že je to vlastně všechno Tomášova chyba, neměl tu přepravku dávat přede mě, ale odnést ji na záchod ke stelivu a tam Matěje v klidu vypustit ven. Tak jsem na to našeho... co to mňoukám, vlastně svého... no budiž, tak teda našeho dvounožce hodila pohrdavý výraz, jakože je trouba a Matěje jsem se začala snažit vylákat ven. No, co vám mám mňoukat, nebylo to tak jednoduché, ale nakonec ten mrňous pochopil, že se mě nemusí bát, já mu ukázala cestu a on doběhl včas, aby si neudělal ostudu hned na začátku.
První dny byly vůbec dost složité, ne však s malým Matějem, ale s naším dvounožcem Tomášem. Matěj je bystrý, jen potřebuje doladit pár výchovných detailů. Třeba, že jeho granule jsou ty maličké a ty větší jsou moje. Nebo, že na kuchyňský stůl a linku se leze jen, když se Tomáš nekouká, případně když není doma. A naopak, že na záclony se leze, jen když Tomáš doma je, protože já se tam nedostanu, abych ho mohla samotná sundat. Ale tohle všechno se časem určitě podá.
Ty problémy s Tomášem jsou horší. Zatím se nedokázal naučit, že když má v noci v posteli dvě kočky místo jedné, tak se musí víc uskromnit a posunout se až na krajíček, abychom měli s Matějem dost místa. Také nechápe, že koťata potřebují častěji jíst než dospělé kočky a že tedy musí ráno vstávat o hodinu dřív. To znamená ve čtyři. Je toho sice ještě víc, ale já věřím, že mu to nakonec s Matějem nějak vtlučeme do hlavy.
Ale jedno musím Tomášovi nechat, jsem ráda, že mi toho Matěje nakonec přece jen přinesl. Nejen, že se mi postaral o zábavu, rozptýlení a dal mi fajn parťáka, ale hlavně poskytnul Matějovi nový domov jako mně tenkrát před léty.
To víte, my mouratí musíme zkrátka držet spolu za každých okolností. Tak ať se podobně pevné přátelství podaří navázat i všem kočkám a kocourům, kteří se dnes stěhují do svých nových rodin.
Poznámka: Fotografie nezletilé osoby je publikována se souhlasem jejích rodičů. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
