Slovními střety mezi chodci a cyklisty se to všude jen hemží, častují se s očí do očí i prostřednictvím médií. Přejde-li od střetu slovního ke skutečnému a přidá-li se k tomu navíc i auto, pak jde o zdraví, ne-li rovnou o život.
Asi jsem nějaký divný. Spousta lidí o víkendu opouští Prahu, aby se vydala někam do přírody, ale já jsem to dnes udělal obráceně. Z naší malé vísky v Polabí jsem se dobrovolně vypravil do matičky stověžaté. Vydal jsem se totiž na lov. Nikoli divoké zvěře, ba ani příslušnic něžného pohlaví, jednoduše jsem se vybavil foťákem.
Pár stanic metrem od centra jsem objevil kouzelný kout. V trojúhelníku mezi Vysočany, Hloubětínem a Hrdlořezy je ukrytý Hořejší rybník. Malebná nevelká vodní plocha ležící v těsném sousedství říčky Rokytky. Okolo rybníčka prochází celkem dost vytížená cyklostezka, křižující několik uzoučkých pěšin pro chodce.
Přišlo mi, že tohle klidné místo dokáže působit na lidi nějakou magickou silou. Chodci se na cyklostezce neroztahují po celé šíři, jdou spořádaně při kraji. Cyklisté na ně nezvoní a nenadávají jim, že tam nemají co dělat. Když jsem se vydal jednou z uzoučkých pěšin takovým zeleným tunelem kolem vody, v zatáčce se přede mnou náhle zjevil párek mladých cyklistů. Ani mě nenapadlo na ně prskat nebo mávat rukou, jakože tam nepatří. Prostě jsem rychle uhnul a dokonce se i usmál, za což jsem uslyšel milé „dík.“
Nicméně dosti toho, už vás nebudu otravovat dalším povídáním.
To místo má pro lidi zřejmě opravdu připravené nějaké příznivé fluidum. Tak až si budete chtít trochu odpočinout od všech těch všedních sporů, kdo kudy smí či nesmí chodit a jezdit, vypravte se tam. Pěšky či na kole, na tom nezáleží. Nebo dokonce i autem, ale to nechte, prosím, kousek dál.
Kéž by se takové fluidum ohleduplnosti a vzájemného pochopení přeneslo do našich myslí, abychom se o kola, o auta a o nohy nemuseli přít ani na obyčejných cestách a silnicích.
