Varování: Článek není vhodný pro lidi, kteří nejsou milovníky zvířat, zejména domácích mazlíčků. Pokud se mezi ně nepočítáte, radši jej ani neotvírejte, jinak byste se mohli po právu domnívat, že se jeho autor zbláznil.
Jestli se moc nepletu, nechci to hledat u strejdy Gůgla, tak halucinace je patické vnímání něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Halucinace, jinak též halušky, mohou být zrakové, sluchové, čichové, chuťové a hmatové nebo komplexní, to když nás šálí více smyslů najednou. U halucinace je člověk přesvědčen o tom, že vnímá realitu, naopak u pseudohalucinace ví, že jde o pouhý klam. Halucinace nebo pseudohalucinace mohou být způsobeny například různými psychickými poruchami, otravou (jednorázovou nebo chronickou), ale též nedostatkem nějaké látky v organizmu, případně celkovým vyčerpáním. Halucinovat lze prakticky cokoli od bílých myšek a růžových slonů, přes anděly či ďábly až po věci docela obyčejné, jako je třeba kartáček na zuby.
Já a moje manželka už po dlouhá léta za určitých situací halucinujeme kočky, konkrétně ty klasické čtyřnohé domácí. Z vyjmenovaných příčin se zřejmě jedná o nějakou psychickou nemoc, která neustále recidivuje, tedy opakovaně se nám vrací. Není bez zajímavosti, že se velice často projevuje u nás obou zároveň.
Počátek asi nejtěžšího a nejvleklejšího období naší společné poruchy se datuje někdy od konce srpna předloňského roku. Ve zvolna se zmenšující míře to trvalo prakticky až do léta roku minulého. Spouštěcím mechanizmem (jak už to u psychických poruch bývá) byla tíživá rodinná událost, odchod naší šestnáctileté milované Lindy za duhový most. Prostě jsme tu kočku viděli všude. Stačilo, aby se na periferii zorného pole jednoho z nás mihl nějaký stín, a už jsme reagovali patřičným pohybem. Například úkrokem do strany, abychom jí nešlápli na ocas. Krom těchto zrakových halucinací jsme při různých vrznutí trpívali též halucinacemi sluchovými a dané zvuky jsme považovali za Lindino mňouknutí. V obou případech se však halucinace změnila během vteřiny v pseudohalucinaci a my si uvědomili smutnou pravdu, že totiž Linda už mezi námi není.
Nicméně stejným typem halucinací, i když ne v tak masivní míře, trpíme vlastně pořád. Na podzim minulého roku jsme si pořídili další kočky, domnívali jsme se, že v počtu dvou kusů, tedy Santíka s Rózkou. Nezřídka však míváme dojem, že jich je víc, a to minimálně dvojnásobek. Například jistojistě víme, že jsou oba ve venkovním výběhu a přesto najednou na moment zahlédneme, jak se Santík sebejistě promenáduje po kuchyňské lince nebo zaslechneme, jak Rózka žalostně mňouká omylem zavřená v komoře. Vteřinu se domníváme, že jsou oba Schrodingerovi a dokážou se vyskytovat na více místech zároveň a teprve poté si uvědomíme, že se u nás už zase projevila choroba zvaná halucinace kočky.
Anebo taky stačí svěřit kočky do péče sousedce či tetě z Úval a odjet na víkend, případně na krátkou dovolenou. Můžeme si být jistí, že dříve či později se nám na okamžik jeden z nich zjeví slastně spící stočený do klubíčka na křesle v pokojíku v penzionu. Případně nám druhý zamňouká v ústrety při příchodu zvenku a bude se dožadovat zasloužené krmě po dni, plném svých kočičích aktivit.
Dokonce ani ve všední dny v práci nejsme před naší chorobou zcela bezpeční. Minulý pátek jsem zamknul kancelář takovým tím definitivním způsobem, jakým to člověk činívá s vidinou několika volných dnů. A co si myslíte, že se stalo? Než jsem si stačil uvědomit, že to mňouknutí uvnitř zavřeného Santíka je pouhou halucinací, dveře jsem rychle a zbytečně znovu odemkl.
A co vy, milí opatrovníci a služebníci svých koček, páníčci psů, vlastníci andulek, morčat a jiných domácích mazlíčků? Přiznejte se dobrovolně, netrpíte občas podobnými halucinacemi jako já se svojí manželkou?
