„Dámy, mohu si tady u vás trochu odložit?“ Dvojsmyslnost své věty si možná uvědomil až po jejím vyřčení, a tak raději trochu couvl a dal si ruku před ústa. Ženy však byly vstřícné, jedna se usmála a druhá mu pokynula rukou.
Sobotní dopoledne, parkoviště před venkovským supermarketem narvané lidmi, kteří si přijeli nakoupit na celý týden. Těsně před vchodem stála černá dodávka napůl zaplněná nějakým zbožím a u ní cikánka, která mi nabízela jakýsi leták. „Že si ti vlezlí vnucovači všemožných nesmyslů nedají pokoj ani o víkendu,“ napadlo mě otráveně, ale pak mi to nedalo. Něco bylo jinak. Zboží v autě představovalo nesourodou všehochuť věcí, které k sobě zdánlivě nepatří a cikánčin výraz napovídal, že nejde o žádnou pouliční prodejkyni. Taky, že nešlo, jednalo se charitativní sbírku pro potravinovou banku a leták obsahoval seznam zboží, které je vhodné touto formou darovat. A které ve finále doputuje k potřebným lidem do různých azylových domů a podobných míst.
Uvnitř panoval obvyklý cvrkot, lidé si brali z regálů zboží, překáželi si navzájem, absolvovali slalom s nákupními vozíky a občas došlo i ke drobné kolizi. Avšak oproti jiným sobotám byl patrný drobný rozdíl.
„Oni si nemohou zajet sami nakoupit?“ Zeptal se asi pětiletý klučina svých rodičů.
„Ne, Pavlíku, nemohou,“ odpověděl mu tatínek, „jsou chudí. Nemají ani auto, ani peníze, proto teď pro ně koupíme něco my.“
„Aha. A pak jim to ta paní venku odveze k nim domů, viď tati?“ Kluk byl zvídavý.
„Ne domů, Pavlíku, oni nemají ani svůj vlastní domov, bydlí v azylovém domě. V takovém, o jakém ti včera vyprávěla maminka.“ Maminka mezitím krom zboží pro svoji rodinu vložila do košíku navíc láhev oleje, balíček rýže a nějaké těstoviny.
„Tatí, ale maminka říkala, že v tom azylovém domě jsou i děti. Koupíme jim i nějakou čokoládu? Prosím, prosím.“ Pavlík udělal za ty děti z azylových domů smutné oči a rodinka zarejdovala s vozíkem k regálu se sladkostmi.
Někteří lidé si téhle akce ani nevšimli, pár jich nad ní pohrdavě ohrnulo nos, další pak krom věcí pro sebe přidávali do košíku i něco navíc, podobně jako Pavlík se svými rodiči.
Rysy ve tváři pána středních let v odřené bundě a ošuntělých kalhotách napovídaly, že si zřejmě v životě prošel lecčím. Možná byl i on sám někdy v minulosti příjemcem potravin, sebraných při podobných charitativních akcích. V košíku měl půlku chleba, dvě jablka, balíček levného salámu, kousek obyčejného sýra a jednu výčepní desítku. Teď projížděl okolo zeleniny, na chvilku se zastavil, hrábnul do kapsy a začal si přepočítávat peníze. Váhal, přemýšlel a pak se usmál. Byl to vědoucí úsměv, který vydal za tisíc slov. Nabral asi dvě kila brambor, zvážil a pohlédl na displej s cenou. Pak přidal ještě dvě velké brambory, znovu zvážil a vytištěnou cenovku nalepil na sáček, který uložil do košíku stranou od svého skromného nákupu.
Za frontou u pokladen se vytvořila ještě jedna fronta. Byla kratší a lidé v ní postupovali ke dvěma dámám, kterým dávali zboží nakoupené pro charitu. Malý Pavlík s hrdým výrazem dospělce zrovna přesouval olej, rýži, těstoviny a několik balíčků čokolády z košíku svých rodičů do košíku těch dam.
Po Pavlíkovi přišel na řadu ten chudý pán a zlehka zažertoval, že si u nich trochu odloží. Bílá mu pokynula rukou a snědá se na něj usmála, jako kdyby to byl její starý známý. Co my víme, možná byl, možná nebyl. Snad se s ním už někdy setkala, jejich role byly obrácené a on nějakým způsobem přijímal pomoc z jejích rukou, než se sám odrazil ode dna.
Zaplať pánbůh, že na takovou dobrovolnou charitu naši lidé slyší. Mnozí rádi pomohou, sice neznají příjemce své pomoci, ale dobře vědí, že dostat se do průšvihu je dneska strašně snadné. Někdy k tomu stačí pár chybných kroků, jindy se to stane i bez vlastního zavinění. A pak se jejich majetek rázem ocitne v rukou kdejakých šmejdů.
Dobrovolně rádi pomáháme na rozdíl od „charity“ nedobrovolné. V té musíme všichni ze svých daní dotovat jedince, kteří si v luxusních autech a s rukama plnýma zlatých prstenů jezdí pro dávky. Na úřadech jsou agresivní, vynucují si přednost před ostatními a úředníci se jich bojí. Kdo kdy byl na pracáku, asi ví své.
