Začněme však od začátku. Každý den si v práci na chvíli zdřímnu a nikdo mi za to nenadává. Šéf se tváři jakoby nic a kolegové neremcají, že si spím, zatímco makají jak barevní. Dokonce ani já jsem o tom donedávna neměl tušení.
Jak je to možné, že to nikomu nevadí a že jsem si toho ani sám nevšiml? Záhada, k jejímuž objasnění mi pomohl vychytralý telefon. Jestli se chcete pobavit, tak poslouchejte.
Mám ten přístroj celkem krátce a stále mě něčím překvapuje. Naposledy jsem objevil, že umí počítat ušlé kroky, převádět je na kilometry a dokonce ví, kolik jsem po schodech nahoru vyšel pater. I řekl jsem si, „dobrá, ty kujóne, tak já si tě teda vyzkouším.“ Nu a včera večer koukám, že prý jsem vystoupal jednadvacet pater.
„To není možné,“ spadla mi brada. „Když jsem tě měl, kamaráde, v kapse, vyšel jsem těch pater tak maximálně pět, víc ne.“ Doma, když courám mezi přízemím a podkrovím, tak ho nechávám ležet na stole, stejně bych ho někam zabordelil. Podobně v práci, třeba když jdu na oběd, tak si ho neberu. Na co taky, tak důležitý nejsem, abych musel vyřizovat agendu od plného talíře a navíc to ani není zdravé. Riskovat kvůli tomu žaludeční vředy fakt nehodlám.
Takže jediné možné vysvětlení těch nachozených pater je somnambulizmus. Prostě se po obědě podívám, jestli mi někdo nevolal a automaticky strčím telefon do kapsy. Pak si na chvilku zdřímnu, a aniž bych cokoli tušil, jen tak si mírnix týrnix courám po budově. Motám se po chodbách, po schodech a ten vychytralý přístroj mi vesele počítá patra.
Většina mých kolegů a dokonce i šéf se u toho zřejmě náramně baví. Nejspíš uzavírají sázky, kam ten den půjdu a co tam budu dělat, Chytré knihy praví, že při somnambulismu může prý člověk zmateně vykonávat celkem složité činnosti a hlavně se u toho nemá budit.
Už slyším Pavla, jak říká: „Kluci, vsadím se s vámi o pivo, že dneska bude Honza zase lovit ryby. Vezme si z uklízeččina kumbálu smeták jako prut, na jeho konec přiváže počítačovou myš coby vlasec a návnadu. Bude s tím pobíhat po schodech a mávat jako u pstruhové vody. Pamatujete, hoši, jak mu ta myš minulý týden zajela Jiřce do výstřihu a my ji pak museli uklidňovat, aby mu jednu nevrazila?“
Jenomže Jarda bude jiného názoru: „Ale kdepak, Pavle, sázím se o panáka, že dneska si bude Honza hrát na parašutistu. Je přece středa a to je jeho letecký den. Zase vejde do zasedačky a postaví židli na stůl. Vyleze na to a bude si na zádech štelovat imaginární padák. Pak skočí, zvedne ruce, aby si jako přidržel lana a přistane na koberci do kotoulu. Posledně to zopakoval snad desetkrát, pak si dal nad hlavu nasliněný prst, zamumlal, že začalo moc foukat a nechal toho. Jiřko, buď tak hodná, běž mu tu zasedačku odemknout.“
„Kluci, vy nemáte rozum,“ zamračí se Jiřka. „Co když se u toho jednou Honza omylem probudí a spadne z těch schodů nebo ze stolu. To byste si ho vzali na svědomí? Radši mu to nějak opatrně řekněte, ať si s tím zajde za doktorkou a ta mu na to něco dá.“
Šéf se zamyslí. Má dilema, jestli mi to mají prozradit a připravit se tak o zábavu nebo mlčet a pak, až jednou sletím, tak to řešit jako pracovní úraz.
Pak to najednou rozetne Pavel: „Hele, buďte ticho, bacha Honza už jde a zase u toho spí!“ A já jim všem vytřu zrak, objevím novou disciplínu, začnu se klouzat po zábradlí. Vždycky sjedu patro dolů a pak ho honem vyběhnu zpátky nahoru. Tak pořád dokola, protože v tom spánku podvědomě vím, že mi ten vychytralý mobil všechna patra pěkně poctivě započítá.
Takže abych to shrnul. Až mě někdy potkáte, třeba na blogerském setkání nebo jenom tak náhodou a uvidíte, že dělám blbosti, buďte ke mně shovívaví. Možná budu totiž zrovna spát a nebudu vědět, že někoho z vás při běhu do schodů nepozdravím nebo některou dámu při sjíždění po zábradlí mimoděk plácnu přes pozadí.
A vůbec, když to tak vezmu kolem a kolem, nespím já taky náhodou zrovna teď při psaní těchto řádků, co myslíte?
