Mám samozřejmě na mysli kočku čtyřnohou, protože tu svou dvounohou je nejlepší si vzít s sebou. Jinak by se totiž zlobila a vám by bez ní bylo smutno. Čtyřnohá bude sice taky prskat, ale s sebou si ji obvykle vzít nemůžete.
Dříve, než se pokusím odpovědět na záludnou otázku z nadpisu, si vás směle dovolím pozvat na další umísťovací výstavu útulkových koček. Uskuteční se v neděli 12. května od 11 do 16 hodin v klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově v Holečkově ulici číslo 10. Pořadatelem výstavy je Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko
Jen tak pro ilustraci a hlavně pro natěšení si představme pár čtyřnohých krasavic a elegánů, kteří tam budou netrpělivě vyhlížet adoptivní dvounohé rodiče, jenž by si je toužili odnést do svých domovů.
Dvouletá nevtíravá a přítulná Čača, vhodná do bytových podmínek ke druhé kočičce v rodině.
Vděčný a mazlivý osmiletý Fanoušek, který by rád zůstal kočičím jedináčkem.
Roční společenská přítulná a hravá Frída.
Družná, ale trochu ostýchavá dvouletá Margareta, které by bylo bez další kočičky v rodině smutno.
Milý roční Samír touží po bydlení v bytových podmínkách s kočičí kamarádkou nebo kamarádem, aby si měl s kým hrát.
Hravá roční Sindy hledá nejen lidského, ale i kočičího společníka, nejlépe by jí bylo se Svenem.
Kamarádský hravý roční Sven by se rád umístil spolu se Sindy nebo k jiné domácí kočičce.
A teď už se konečně věnujme otázce, co si počít s kočkou, když se všichni členové její domácnosti chystají někam odjet. Se psy to bývá jednodušší, ty lze vzít leckam s sebou, ale u koček vyvstává potřeba hledat náhradní řešení. Nedovedu si totiž představit, že bychom se jí pokusili ubytovat třeba v hotelovém pokoji a přemlouvali ji, aby s námi podnikala výlety do přírody nebo po památkách, případně chodila dokonce někam pracovat, pokud jsme na služební cestě. Vy ano?
V dávné minulosti svého zapomenutého mládí jsme s rodiči a později se Soňou měli mourovatou ďáblici jménem Madlenka. Tehdy ještě neexistovaly výdobytky dnešní moderní doby, ba ani sousedské hlídání nebylo příliš obvyklé, tak jsme si museli pomáhat sami. Bydleli jsme v pražském bytě a jezdívali na chalupu po babičce do Posázaví, kam jsme brávali Madlenku s sebou. Bývala tam šťastná, vylítla z auta jako kulový blesk, proměnila se v neřízenou střelu, opanovala zahradu s nejbližším okolím a běda všem vetřelcům, kteří by tam chtěli vstoupit bez jejího svolení. Problém občas nastal při návratu, někdy to její ovládnuté okolí zahrady bylo vzdálenější, ona nebyla k přivolání a my museli trpělivě čekat, než se uráčí vrátit. Pravda, stalo se i to, že se objevila až někdy nad pondělním ránem a my pak měli co dělat, abychom to stihli do práce, respektive do školy.
Pokud jsme se chtěli vypravit jinam než na chalupu, nikdy jsme nemohli vyrazit všichni najednou, vždycky musel někdo s Madlenkou zůstat. I tak jsme riskovali, že navrátilec nebo navrátilci budou odměněni kočičím zahlížením, uražeností a že bude pár dní trvat, než jim tu nepovolenou absenci Madlenka odpustí.
Léta běžela neúprosným tempem, jako když kočka pronásleduje kořist, mí drazí rodiče odešli na pravdu boží a Madlenka se odebrala na pravdu kočičí. Narodily se nám dvě dcery a my si začali pořizovat další kočky, postupně Damiána, Dorku, Lindu, a Rózku se Santíkem, těm dvěma posledně jmenovaným děláme domácí personál ještě i dnes. Nejprve jsme stále obývali pražský byt, poté se přesunuli na vesnici do domku se zahrádkou. Nicméně vždy bylo potřeba s kočkami nějak naložit, když jsme se chystali všichni pryč. Doba se změnila a přibyly nové možnosti.
Jednou z nich je kočičí hotel. Je to svým způsobem spravedlivé, když lidé jedou kamsi do hotelu, proč by nemohly i kočky, nemyslíte? I vyhledali jsme jeden v nedalekých Úvalech, o číči se tam starala postarší usměvavá paní a dlužno říct, že z její péče se nám vracívaly pečlivě vyčesané a dobře vykrmené. Leč co si budem, svěřenkyně tam přebývaly v oddělených klecích, sice prostorných, ale nemohly z nich ven. Zkuste si představit, že by vás někdo na týden nebo dokonce na čtrnáct dní zavřel do jednoho pokoje. Líbilo by se vám to, i kdybyste jste tam měli po tlapce, pardon po ruce vše potřebné? Jakkoli jsme si říkali, že to naše kočky ten ne zas až tak dlouhý čas vydrží, mívali jsme výčitky svědomí a byli jsme si dobře vědomi, jak nám to naše panstvo po návratu spočítá.
Za Lindy a Damiána bylo vždy všechno v pořádku, a tak jsme po několika létech zkusili využít úvalský kočičí hotel též s Rózkou i Santíkem. Přiznám se, že jsme to udělali jen dvakrát, už po prvním a zejména po druhém pobytu v tomto zařízení nám přišly kočky nějaké divné. Nejen otrávené naší nepřítomností, ale v jejich chování se objevil i jakýsi další negativní prvek, který, nejsa kočkou nedokážu pořádně popsat. Snad to bylo tím, paní pečovatelka už opravdu zestárla a už to tak docela nedávala, nevím, kočky na ni nechtěly žalovat a neprozradily nám to. Každopádně jsme se rozhodli hledat jiné řešení.
Tím jest, představte si, co všechno dneska existuje, omlouvám se za cizácký výraz, profesionální cat sitter. Nebo spíš cat sitterka, tedy kočičí chůva, která k vám denně dochází domů, aby se o vaše chlupaté miláčky postarala. Využívali jsme jednu mladičkou dívčinu, která sama vypadala tak trochu jako kočka a tento živočišný druh bezmezně milovala. Nejprve pracovala pro firmu kočičích chův, pak odtamtud odešla, věnovala se něčemu jinému a kočičí chůvování si nechala jen pro pár svých nejvěrnějších zákazníků. Její jméno si dodnes pamatuji, byla to Barborka jako ta větvička z ovocného stromu, která se na začátku adventu brává do tepla domů, aby o Vánocích rozkvetla.
Však taky Rózka s Santíkem pod Barborčinou péčí pokaždé rozkvetli, ale vše hezké jednou končí. Při posledním pečování už bylo na Barborce znát, že si pro nás, respektive pro naše chlupaté miláčky dělá čas jen stěží. Svou péči sice nikterak nezanedbávala a možná by byla k mání i dnes, ale my už ji nechceme otravovat. Ba ani jinou profesionální kočičí chůvu jsme si nenašli, ono to jednak není až tak úplně zadarmo a druhak jsme si zvykli svěřovat Rózku se Santíkem lidem, se kterými se oni často vídají při návštěvách a které dobře znají. Hádejte, koho mám na mysli. No přece spřátelené sousedy, ty máme naštěstí hned několikery.
Sousedská péče o kočku je super, lze ji oplatit podobnou mincí, i když ne vždy se jedná o stejný živočišný druh. Už jsme se Soňou hlídali leccos, krom koček například králíka s beraníma ušima nebo dokonce i akvarijní rybičky, a pokud sousedi žádné zvíře na hlídání nemají, lze se jim odvděčit jinak. Milovníkům vína například lahví dobrého moku, vyznavačům čokolády pořádnou štanglí jejich oblíbené a podobně, hlavně je dobré svěřovat kočky sousedům spolehlivým a stejně se starat o jejich miláčky.
Nicméně jsou nejradši, když mají doma po tlapce ty své, a pokud se o ně stará někdo jiný, dokážou mu to vytmavit po svém. Závěrem uvedu pár příkladů, s čím se nám sousedé svěřovali poté, co jsme se vrátili domů.
„Abyste se nedivili, proč je ta bedýnka se stelivem v ložnici místo v koupelně. Párkrát jsem tam našel jejich hovínko, tak jsem usoudil, že jim to tak bude víc vyhovovat.“
„Stavila jsem se u vás cestou z práce, nákupní tašku jsem odložila v předsíni, než jsem jim stačila nandat krmení, zmizel mi z ní balíček se šunkou a já ho už nenašla.“
„Musela jsem zavolat manžela, aby zlikvidoval tu myš, kterou vaše kočky ulovily ve výběhu, než jsem jim vyčistila stelivo. Naštěstí jsem měla telefon v kapse, takže jsem nemusela slézat ze židle.“
Takže se příští neděli určitě stavte na té umísťovací výstavě a nějakou kočku si odneste domů. Uvidíte, že život s ní bude zábavnější nejen pro vás a i pro vaše přátele, kterým ji svěříte, až pojedete někam na dovolenou.
Poznámky:
- Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
- Autorkou fotografií je paní Dana Javůrková, takto předsedkyně pořádajícího útulku, která mi udělila souhlas s jejich zveřejněním.
