Bylo páteční odpoledne horkého květnového dne a Marušce to v jejích vypasovaných světlých lehoučkých šatech náramně slušelo. „Tohle mi nedělej, holka zlatá, můžu na tobě oči nechat a určitě se pobryndám kávou.“
„Kuš, Honzo, však vím, že jsem to přehnala a vypadám v těch šatech strašně nabuřtovaná,“ odmítla ta vzácná dáma můj kompliment větou, kterou si vlastně řekla o další.
„Jakápak nabuřtovaná, prosím tebe, okulibě tě neodolatelným způsobem obepínají.“ Bůhvíjak dlouho bychom se takhle špičkovali, kdyby se před námi najednou nezjevila mladičká servírka. Byla úplným opakem Marušky, vlasy měla tmavohnědé a hubená byla tak, že zafoukat silnější vítr, klidně by ji odnesl. Oblečena byla v černé sukni a halence s krátkými rukávy, celkový dojem kazila jen bílá sádra, která jí zakrývala celé předloktí levé ruky.
„Dobrý den, tak co si dneska budete ráčit přát, dvakrát turka s větrníkem jako obvykle?“ Oslovila nás, koukla na svou zraněnou ruku a pak omluvně dodala: „Promiňte, že mi to dneska dýl trvá,“
„Proboha, co se vám stalo?“ Zeptala se jí Maruška starostlivě.
„Ále, rozešla jsem se s přítelem,“ zareagovala servírka poněkud nelogicky.
Maruška zlehka nakrabatila čelo, jak si chtěla dát do souvislosti zlomenou ruku s rozchodem. Cosi ji napadlo, zamračila se a pravila: „No, jestli vám to udělal on, tak mi to klidně řekněte a já ho půjdu osobně stáhnout z kůže. A ty mě budeš jistit, viď, Honzo,“ mrkla na mě.
Teď byla pro změnu zaražená servírka. Zakroutila hlavou, pootevřela ústa, na moment je zase zavřela, a pak z ní vypadlo: „Kdepak, jenom mě strašně zklamal. Ale teď se nezlobte, musím jít obsluhovat.“
„Tak jo,“ ozval jsem se, „přineste nám dvojmo toho turka s větrníkem, k tomu ještě jeden větrník a kávu dle vlastního výběru, zveme vás.“ Servírka se zatvářila rozpačitě, ale Maruška mě podpořila: „No, nekoukejte, potřebujete sladké na zaobalení nervových zakončení, když jste přišla o vztah.“
Společným úsilím se nám podařilo zdolat servírčinu obranu, ona se koukla na hodinky, umístěné nezvykle na pravém zápěstí, vděčně se usmála a odpověděla: „Tak jo, děkuju moc. Napřed přinesu to vaše, a když chvilku počkáte, za čtvrt hodinky jsem u vás. Stejně dneska jen zaskakuju za kolegyni, která si musela odběhnout k zubaři.“ Svou informaci o záskoku doplnila lehce rezignovaným pohledem na sádru, znemožňující jí plnohodnotné obskakování hostů, a odběhla. Ať tak či tak, navzdory svému hendikepu nás obsloužila během následujících tří minut.
***
„Tak spusťte,“ pobídla Maruška servírku poté, co tato byla vystřídána kolegyní a přisedla si k našemu stolku se svým větrníkem a prťavým šálkem presíčka. Nebyla to jen Maruščina přirozeně ženská zvědavost, ale též přirozeně ženská starostlivost, neb potřeba se někomu vyzpovídat z karambolů života servírce přímo sršela z očí.
„No, víte, abych vás nezdržovala,“ začala servírka opatrně. Pak si vzala kousek větrníku a to sladké sousto jakoby v ní otevřelo nějaká stavidla: „S Michalem jsme se dali dohromady náhodou, vrazil do mě, když jsem čekala u přechodu na zelenou, on čuměl do mobilu a nevšimnul si mě. Už když jsme se omlouvali jeden druhýmu, cítili jsme to oba, prostě chemie... Ne, nemyslete si, já nejsem taková, tohle se mi stalo poprvé, prostě jsme hned ten večer skončili v posteli. U mě doma, protože já mám pronajatou garsonku a Michal bydlí u maminky.“ Během řeči se servírka střídavě červenala a střídavě dávala zdravou ruku před ústa, zřejmě se před námi trochu styděla.
„No, ale začalo se ukazovat, že jsme každej dost jinej, já hodně do přírody a Michal, ten by dokázal celý dny prosedět doma s očima přilepenejma na monitor. Jenomže já byla do něj zblblá, tak mě napadlo si ho předělat, a furt jsem ho ukecávala, že jako pojedeme ven pod stan. ‚Pod stan? To myslíš vážně, Ilono?‘ Nechtělo se mu teda vůbec, ale pak si nechal říct aspoň na dva dny na víkend, když jsem měla zrovna volno.“ Při poslední větě se servírka zatvářila vítězoslavně, jakoby se jí podařilo vymámit tele z jalové krávy, ale pak si uvědomila, jak to celé dopadlo a její emoční vlna byla rázem pryč.
„Co vám mám povídat, vyrazili jsme vlakem do Posázaví každej s báglem na zádech. Napřed se tvářil, jak se mu to líbí, ale já na něm poznala, že se jen přemáhá, aby mi udělal radost. Jenomže jakmile jsme si večer opekli buřty, tak už to nevydržel a začal se ofrňovat, že to je nezdravý a karcinogenní, a ptal se mě, jestli nevím, kde je nejbližší fast food. Nakonec jsem tu lahůdku do něj sice nějak dostala a řekla mu, že se půjdeme projít podél řeky, ale on nechtěl, že prej ho po celým dni bolej nožičky. Teda nohy, pardon. Ve stanu chemie nefungovala, protože se naštval, že ho bodají komáři, a pak mě celou noc budil, že jako nemůže spát a je celej otlačenej od karimatky.“ V tuto chvíli přestala servírka používat zdravou ruku k zakrývání úst a místo toho s ní začala šermovat, aby podtrhla prohřešky svého expřítele.
„Tohle všechno bych mu snad ještě dokázala odpustit, ale nad ránem sprchlo, Michal se začal bát, že přijde znovu déšť a kvaltoval na mě, že se musíme rychle sbalit a jet domů. No a já mu chtěla vyhovět, nedala si pozor, uklouzla po mokrý trávě, nešikovně spadla na ruku a zlomila si ji. Zavolali jsme sanitku, a než mě vzali do špitálu, tak jsem Michala poprosila, aby byl tak hodnej, dobalil to a odnesl můj bágl k sobě domů, že mi ho pak přinese ke mně do garsonky, až tam budu. Jestli si myslíte, že měl o mě strach, co se mi stalo, tak se teda šeredně mejlíte, promiňte, že vám to tak říkám. Byl naštvanej, že na ty dva bágly bude sám a vynadal mi, že jsem nemehlo a neumím si dát pozor. No, a když jsem mu večer volala, že už jsem doma, tak se mě ani nezeptal, jak jsem dopadla, jenom si stěžoval, jakou mu dalo práci dopravit ty dva bágly domů, že je celej rozlámanej a že jestli ho z toho chytnou záda, tak to bude moje vina.“
„Druhej den, když mi milostivě přinesl můj bágl, tak mi všechny ty svoje nářky pro jistotu zopakoval a přisadil si, jak se jeho maminka zlobí, že se mnou na ten vejlet vůbec jel a že se mu klidně mohlo něco stát. Tak jsem se neudržela a řekla mu, že když je teda takovej ubohej chudáček mamánek, tak ať se k tý svý rodičce šupem vrátí a už u ní zůstane. Sice jsem pak probrečela celej den, ale ulevilo se mi a už to nehodlám vracet zpátky.“ Ve finále svého vyprávění se začala servírka opět červenat, ale tentokrát už to nebylo studem nad sdělováním intimit, nýbrž rozčílením nad povahovými vlastnostmi svého expřítele. Na úplný konec rasantně mávla rukou, aby podtrhla definitivnost odluky od lože i od stolu, respektive od karimatky i od ohně na opékání buřtů. Akorát v rozčilení pozapomněla na své zranění, k mávnutí použila ruku levou, což ji muselo zabolet, jen krátce sykla a špitla „jauvajs.“
Servírka zřejmě během svého vyprávění pozapomněla na naší přítomnost, a teprve teď si plně uvědomila, že tam s Maruškou vlastně jsme. Spustila omluvně: „Nezlobte se na mě, prosím vás, že jsem vás zdržela, ale já to prostě musela někomu říct. Koukla na své nezvykle na pravé ruce umístěné hodinky a znervózněla, že se blíží pátá a ona musí rychle na kontrolu se svou zlomeninou. Po krátké výměně názorů, v níž jsme jí byli s Maruškou nuceni opakovaně zdůraznit, že jsme ji na ten větrník s kávou opravdu pozvali a po popřání většího úspěchu v hledání partnera, nám několikrát po sobě poděkovala, a pak už odkvačila za svými povinnostmi.
***
„Chudák holka, snad bude mít příště při seznamování víc štěstí,“ uzavřela Maruška naše kávové posezení. „Ani jsem jí radši neřekla, jak mě Franta kdysi ochotně a bez výčitek nesl několik kilometrů na zádech, když jsem si v lese nedala pozor, blbě šlápla a šeredně si vymknula kotník. Sice jsem tehdy měla o spoustu let a kilogramů míň, ale takové vyžle jako ona jsem rozhodně nebyla. A teď už mi promiň, musím jít balit, zítra hned ráno vyrážíme po dlouhé době na víkend na pěší túru pod stan. To víš, musím se trochu hejbat, abych si v těchhle šatech nepřipadala tolik nabuřtovaná.“ Maruška na mě mrkla jedním okem, otočila se a odplula na svou tramvaj.
