Chodit do práce? Ani omylem!

Původně jsem si myslel, že chodit do práce je užitečné a přináší to obživu. Po tom, co jsem se však dozvěděl včera, mě do té práce rozhodně nikdy nikdo nedostane.

Začnu však od začátku. Naši dvounožci skoro každé ráno někam zmizí a vrátí se až večer. Dřív jsme se se ségrou domnívali, že nám to dělají naschvál, aby se o nás nemuseli celý den starat. Jenomže oni se nám to snažili vyvrátit. Tvrdili, že prý chodí do práce, aby sobě i nám zajistili obživu.

Tak jsme jim tedy uvěřili. Oni totiž občas z té práce nosí jídlo, které pak ukládají do té bíle věci v kuchyni, kterou bohužel sami s Rózkou nedokážeme otevřít. A tak jsme nabyli dojmu, že ta jejich práce je takový zvláštní způsob lovení. Sice hodně podivný, protože nenosí čerstvě zakousnutá zvířata jako my, ale budiž. Hlavně, že nás těmi svými úlovky krmí. Tedy mohli by to dělat častěji a víc, ale to sem asi nepatří.

A tak jsme si řekli, že když oni chodí do práce, aby obstarali jídlo pro nás, tak jim to oplatíme. Jakmile nám udělali výběh, začali jsme tam chodit taky do práce a lovit myši pro nás i pro ně. Skutečnost, že dvounožci našim z práce přineseným a jim nabídnutým jídlem pohrdají, nás sice trochu uráží, ale nejspíš s tím nic nenaděláme.

Tolik tedy úvodem na vysvětlenou, teď už k tomu včerejšku. Dvounožec sameček přišel domů jako první, chvíli zdržoval a pak se nás milostivě rozhodl nakrmit. Už, už nandával jídlo do našich misek, když v tom se ozvala ta placatá věc, kterou nosí všude s sebou. Začala nepříjemným tónem zvonit a on, představte si tu drzost, nechal naše misky miskami a běžel k ní. Však od nás obou potom dostal pořádně vymňoukáno.

Vzal tu věc do ruky, dal si ji k uchu a začal mluvit se svou dvounožkou. Ona se ozvala zevnitř a doslova říkala: „Honzo, já jsem se zasekla v práci a přijdu domů později.“ Cosi ji na to odpověděl, pak se ještě chvíli úplně zbytečně vykecávali a teprve až potom nám dal konečně najíst.

Slyšela to i Rózka a mňouknu vám, že jsme kvůli tomu celou noc nespali. Probírali jsme to horem dolem, dokonce jsme se u toho i poprali, ale nakonec jsme dospěli k jednoznačnému závěru. Ta placatá věc s protivným tónem je tou jejich prací. Ráno naoko vyjdou z domovních dveří, ale pak si do té věci vlezou a zůstanou uvnitř celý den. Večer zas nějak tajně z té věci vylezou a přijdou domů. Přitom se tváří bůhvíjak důležitě a tvrdí, jak moc se v té práci nadřeli. Dvounožka zřejmě leze to té věci, která patří dvounožci a obráceně.

Ani já, ani Rózka nechápeme, jak se do té věci vejdou. Navíc v ní zřejmě nejsou sami, protože občas se zevnitř ozývají hlasy i jiných dvounožců. Jejich dcer, sousedů a dokonce i lidí, které vůbec neznáme. Chodit do práce tedy zákonitě znamená trávit čas namačkaní v maličkém prostoru uvnitř té krabičky. Bůh ví, co tam dělají, radši si to ani nechceme představovat. A už vůbec nerozumíme tomu, jak tam dokážou něco ulovit. Ale budiž, jsme jenom obyčejné kočky, tak taky nemusíme chápat všechno.

Na jednom jsme se s Rózkou dohodli a já byl pověřen, abych tady teď za nás za oba učinil závazné prohlášení. Tak tedy poslouchejte:

„Já Santana Pražák prohlašuji za sebe a za svou vlastní sestru Rozálii Pražákovou, že nikdy v životě za žádných okolností nebudeme chodit do práce, a to ani dobrovolně, ani pod nátlakem. Náš příspěvek k obživě rodiny, tedy myšilov ve výběhu, budeme vykonávat zcela svobodně a nadivoko, podobně jako případné další činnosti, které by někdo mohl omylem považovat za práci.“

Toto prohlášení jsem učinil v bdělém stavu a za plného duševního i fyzického zdraví.

PS: S Rózkou si vyhrazujeme právo, aby napsání tohoto článku, jakož i vložení kočičích fotografií nebylo v žádném případě považováno za práci. Zevnitř mobilu by se nic takového dělat nedalo, to přece musí být jasné i malému kotěti.