Ne sice nějak moc, spíš jako téměř každý dospělý. Pivo, občas víno, tvrdé dost výjimečně. Aby toho nebylo málo, jeho rodina to považuje za normální a já ho v tom dokonce podporuji. K desátým narozeninám jsem mu koupil Tullamorku.
Jde o našeho souseda a jednoho z nejlepších kamarádů, a tak jsem mu chtěl k těm kulatinám udělat opravdu radost. Nicméně Jiřík není zdaleka výjimečný jen tím, že ve svém věku konzumuje alkohol. Je navíc už delší dobu šťastně ženatý a má dvě děti, jedno dospělé a druhé v pubertě.
Teď si asi myslíte, že jsem se buď zbláznil nebo z vás střílím. Nu, ráno jsem se byl podívat na kalendář, potřeboval jsem zjistit, jak jsou v únoru poskládané víkendy a přitom jsem si uvědomil, že tu zas máme přestupný rok. Ano, Jirka patří mezi ta zhruba tři procenta „šťastlivců,“ kteří se narodili 29. února, a tak ho letos čekají jedenácté narozeniny. Samozřejmě, že v nepřestupných létech je slaví také, ale ty opravdové má jen jednou za čtyři roky.
V téhle souvislosti mě napadla taková kacířská myšlenka. Představte si, že lidé, kteří se narodili v toto výjimečné datum, by dospívali, zráli a stárnuli čtyřikrát pomaleji než my ostatní. Jinak by u nich bylo všechno normální, jen jejich biologické hodiny by tikaly ve čtyřnásobně zpomaleném rytmu. Je to samozřejmě nereálné, ale znáte to, člověk rád občas pustí svou fantazii na špacír.
V počátcích Jiříkova života by to s ním rodiče měli vpravdě nelehké. Sice by si mohli dlouho vychutnávat jeho roztomilé dětství, ale považte sami, takových osm let plínky, batolecí radovánky dvanáct. Po čtyřiadvaceti létech by teprve uzrál k nástupu do školy a každou třídu by si pravděpodobně musel několikrát zopakovat. I kdyby byl nadprůměrně chytrý, učivo posledního ročníku by s rozumem osmiletého dítka zvládl asi jen stěží.
Časem by Jirkovi rodiče zestárli a začali potřebovat jeho péči, možná dokonce každodenní. Jakpak by něco takového mohl zvládnout jako deseti, dvanáctileté děcko? O jeho rodiče by se musel postarat někdo jiný. Ale kdo? Možná stát, brr. I Jirka by nejspíš skončil ve státních rukou, málokdo by asi byl ochotný adoptovat dvanáctiletého klučinu s vidinou čtyřnásobně dlouhé puberty.
Po dvaasedmdesáti běžných létech by mu konečně bylo biologických osmnáct a otevřel by se před ním svět. Případná studia by musel zvládat při zaměstnání, neměl by nikoho, kdo by mu finančně pomáhal. Poté by přišly první lásky a po nich rodina, opět ta první. Vzal by si mladou kočku, která by byla záhy dvakrát starší než on sám, přerůstaly by ho i jeho děti. A tak by opakovaně a mnohokrát ve svém tři až čtyřsetletém životě prožíval chvíle nejsmutnější, když by jeho partnerky a potomci postupně opouštěli tento svět.
Vystřídal by mnoho zaměstnání, stále by musel dohánět technický pokrok. Přežil by bezpočet prezidentů, vlád, králů či koho, během jeho života by se mnohokrát politický režim otočil o sto osmdesát stupňů, v horším případě by zažil i několik válek.
A copak by bylo z Jiříka, až by zestárl, tedy pokud by svět ještě byl světem? Člověk přesycený nekonečně dlouhým životem, který už toho má opravdu dost a tenhle svůj pocit dává nepokrytě najevo svému okolí? Nebo moudrý stařík, kterého staletí smířila s osudem, naučila ho absolutnímu nadhledu nade vším lidským počínáním a toleranci k celému světu?
Nu, jak se tak koukám na ten svůj podivný výtvor, jedno vám řeknu. Jsem moc rád, že něco takového není ve skutečnosti možné, sám bych takový nekonečný život nechtěl prožít. To si daleko raději počkám na letošní přestupný den a s Jirkou oslavím jeho narozeniny. Ty jedenácté. Vlastně čtyřiačtyřicáté, zaplaťpánbůh.
