Nevěříte? Říkáte, že oficiální výsledky hovoří jinak, já se teď s nimi snažím manipulovat a nehorázně vás tahat za nos? Tak teda poslouchejte a uvidíte.
Napřed vám však převyprávím krátkou příhodu svých známých Marušky s Frantou, která jako by se odehrála podle scénáře jednoho starýho vtipu. Franta je bezva chlap, spolehlivej a kamarádskej, ale má jednu drobnou vadu. No, nevím, jestli je to vada, možná spíš jen taková vlastnost, je děsně ctižádostivej až ješitnej, zkrátka musí bejt pořád první nebo aspoň na bedně.
Toho rána se Franta se svým sousedem Karlem chystal na pingpongovej turnaj a doma se před Maruškou kasal, jak je nadupanej a že to má rozhodně v kapse. Nu a po návratu domů se u nich odehrála následující scénka:
Franta přišel, začenichal řízky, prohlásil, že má hlad jako vlk, ale tvářil se přitom dost rozpačitě, a tak ho Maruška trochu škodolibě popíchla: „Tak co, jak jsi dopadnul?“
On se na chvilku zarazil, zaváhal, pak ho něco napadlo a pochlubil se s hranou skromností v hlase: „No, na to, jak jsem byl ještě vyřízenej z toho malování u tvojí mámy, jsem byl dneska fakt dobrej.“
„Vážně? Vyhráls?“
„To sice asi zase tak úplně ne, ale představ si, že jsem byl druhej. Jakože stříbro, rozumíš, Maruško?“
„No, tak to jsi docela borec, dostaneš řízek navíc,“ snažila se ho Maruška poplácat po zádech. „A co Karel, hráli jste proti sobě?“
Franta zaváhal, uhnul před Maruščinou rukou a zamyslel se: „Hm, Karel... Karel... Ono mu to dneska moc nešlo, radši o tom ani před ním nemluv, jó? Nakonec chudák skončil předposlední.“
Marušce se něco nezdálo, věděla, že Karel je v pinčesu lepší než ten její. Jak Frantu zná, tak jí to začalo docházet a řekla si, že se mu aspoň trochu symbolicky pomstí za tu zacákanou maminčinu chalupu. Dala ruce v bok a vychutnala si ho pěkně zakroucenou otázkou: „Ty, poslyš, kolik se vás tam vlastně sešlo?“
Franta rázem ztuhnul, jako by ho najednou rozbolelo břicho. Obrátil se na podpatku, zamířil k záchodu a jen tak špitnul: „Promiň, já musím, něco mi...“
„Tak kolik teda?“ Švihla za ním Maruška jakoby nic.
„Já a Karel, přeci,“ ozvalo se přidušeně ze záchodových dveří. A pak hned o poznání hlasitěji: „Žes ty zase zapomněla dát pivo včas do lednice, jak tě znám???“
Dlužno přiznat, že tohle drobné a možná tak trochu nefér pošťuchování Marušce stačilo. Ve skutečnosti byla ráda, že Franta obětoval celé dva dovolenkové dny ufuněné dřině malování u maminky, a ten strašnej bordel, kterej u toho nadělal, vzala jako nutnou daň. Řízků nakonec dostal dvojitou porci, dvanáctka byla řízná a správně vychlazená, a o tom pingpongu už nepadlo ani slovo. Maruška totiž dobře věděla, že na něj Franta občas s Karlem „utíká,“ aby si od ní na chvilku odpočinul.
***
Nojo, ale jak to vlastně souvisí s tou mojí výhrou blogera roku? Poslední místo ve finále Frantovým stylem sice neokecám, ale přesto jsem vyhrál.
Tímto článkem totiž sice partyzánsky, ale naprosto oficiálně vyhlašuji za vítěze všechny ty, kteří dokážou nějakým způsobem čtenáře pozitivně oslovit. Napsat něco, co je potěší, udělá jim radost, s čím vnitřně s autorem zarezonují. Nebo se nad jeho článkem či nad ním samotným tiše usmějí, pobaví, případně rozchechtají na celé kolo. A to se občas podaří prakticky všem, nejen bednařům nebo finalistům.
Takže milí admini, myslím to vážně a teď jsem fakt zvědavej, kde seženete tolik skleněnejch íček, když jsme to ve skutečnosti vyhráli prakticky všichni.
PS: Díky za hlasy a hlavně za to, že čtete, píšete, diskutujete a že tady s mezi vámi můžu v týhle naší bezvadný partě bejt.
