Bery a Lojza

„Já budu mňoukat jako první.“ „Ale kdepak, napřed budu štěkat já, ty přijdeš na řadu až potom.“ „No dobrá, dobrá, tak já ti tedy dám milostivě přednost, ale jen proto, že ses o mě tehdy tak hezky postaral.“

Teda štěknu vám, tehdy jsem si myslel, že mi to ti dvounožci udělali snad za trest. V prvních chvílích jsem byl zmatený a uražený, protože jsem si nebyl vědom ničeho, čím bych se provinil. Jestli znáte plemeno Bernský salašník, tak si to můžete představit sami.

Po dobré pozdní večeři zazvonil telefon, dvounožci si chvilku něco domlouvali mezi sebou, pak se jednoduše sebrali a narychlo vyrazili ven do tmy. Vzal jsem to jako dobrou příležitost si pořádně odpočinout. To víte, jsem kliďas a taky už nejsem úplně nejmladší, a tak jsem svých padesát kilo živé váhy přesunul pomalu do pelíšku. Usnul jsem hlubokým spánkem spravedlivých a ani nevím, jak dlouho jsem spal.

„Mňáááuuu, mňauu,“ vyrušily mě podivné hlasité zvuky, myslel jsem, že je to jenom zlý sen a snažil jsem se jej rychle zapudit. Jenže to nešlo a já si uvědomil, že je to doopravdy a že ta chlupatá černá kulička je skutečná. Což o to, proti kočkám nic nemám, už dřív jsem s jednou nějaký čas spokojeně žil ve společné domácnosti. Ale tohle? Ti mí to odněkud vyčarovali a sotva to položili na podlahu, s velkým vřískotem se to rozběhlo ke mně. Začalo mě to očuchávat a představte si, dokonce olizovat, až mi to málem vlezlo do tlamy.

„Klid, starý brachu, tebe přece hned tak něco nerozhází,“ začal jsem v duchu uklidňovat sám sebe a pomalu ve mně zrálo rozhodnutí. Pochopil jsem, že to od mých dvounožců sice není za trest, ale že je to napořád. A tak jsem se rozhodl, že to rozježené kočičí štěně vychovám. Jenomže to jsem ještě netušil, že vychovat kočku je prakticky nemožné.

„Lojzo, v každé správné smečce platí, že nejprve se najedí ti starší. Mladší musejí čekat a ne se cpát dopředu.“ „Lojzo, v hierarchii jsem nad tebou, tak vypadni z mého pelíšku, nepřekážej mi tady a jdi si pěkně do svého maličkého.“ Kdepak, všechno marno, ten kocour baští moje krmení, přestože má dost svého a navíc si oblíbil prostředek mé deky, takže si pomalu nemám kam lehnout.

Nicméně něco jsem ho přece jen naučil. Když je venku a dvounožci ho zavolají, poslušně přiběhne jako já. A taky je se mnou vítá u dveří, když odněkud přijdou. Navíc zrovna včera jsem ho viděl u plotu, když šli okolo nějací cizí lidé, zpozorněl a začal vydávat takové podivné štěkavé zvuky. Možná se pletu, ale dělalo to na mě dojem, že se snad snaží hlídat, pašák jeden. Víte, zvyknul jsem si na něj a mám ho rád, bez něj by mi bylo smutno. A teď ho nechám, ať vám to povypráví po svém.

*****

Tehdy jsem měl vážně strach. Byl jsem úplně maličký, vzali mě od maminky a vyhodili do polí. Bloudil jsem bez cíle, byl jsem vyhladovělý, děsil jsem se každého pohybu. Když padla tma a ledový vítr přinesl déšť, už jsem si myslel, že přišla moje poslední hodinka. Pak se s velikým rámusem přihnala smradlavá obluda, byl jsem si jistý, že je to čert a odnese si mě do pekla. Ale nebyl, z útrob té věci vylezli dva lidé a něco hledali. Z posledních sil jsem se před nimi snažil schovat, ale oni mě objevili a k mému obrovskému překvapení mě zabalili do huňatého hřejivého svetru. Vlezli se mnou zpátky do té obludy, konejšili mě tichými slovy, kterým jsem sice vůbec nerozuměl, ale můj kočičí instinkt mi prozradil, že jsem zachráněný. Najednou jsem se jako mávnutím kouzelného proutku přestal bát.

Chvíli jsme se kodrcali, až jsme přijeli k malému domečku, oni mě odnesli dovnitř a na chvilku posadili na zem, než mi připraví něco k jídlu. V ten moment jsem ho uviděl, jak spí. Veliký, černý pes s dobráckým čumákem, podobný tomu, který se kamarádil s mojí maminkou. Jak jsem byl celý popletený, tak jsem si myslel, že je to on, na chvíli jsem úplně zapomněl na hlad a běžel jsem ho pozdravit. Očichal jsem ho a dokonce trochu umyl, ale došlo mi, že jsem se spletl, tenhle voněl jinak. Možná jsem ho trochu nešetrně probudil, zprvu mi připadal naštvaný a lekl jsem se, že to bude nějaký starý bručoun. Naštěstí jsem se mýlil.

Navzdory tomu, že se mě Bery zpočátku snažil vychovávat po psím a vnucoval mi smečkové chování, stali se z nás dobří přátelé. Vždyť je to vlastně on, kdo mi nemalou měrou pomohl zabydlet se v mém novém domově u našich oddaných a věrných dvounožců. Ale teď promiňte, mám pocit, že vám chce ještě něco štěknout.

*****

Víte, nikomu to na mě neprozraďte, ale nebýt Lojzy, asi bych tu už nebyl. Nevím, co mě to tehdy napadlo, zaběhnout se mezi ty rozestavěné domky na samém konci vesnice. Bylo po dlouhém vydatném dešti, nedal jsem si pozor a spadl jsem do nějakého výkopu po stavbařích. Dole bylo studené špinavé bahno, tlapy mi klouzaly a já se nedokázal dostat ven. To víte, že jsem štěkal ze všech sil o pomoc, ale to místo bylo daleko od ostatních stavení a nikdo mě neslyšel. Jediný, kdo mě zaslechl svýma citlivýma kočičíma ušima byl Lojza, kterému bylo divné, že se tak dlouho nevracím a začal mě hledat. Teda štěknu vám, nevím, jak se mu to podařilo, ale dokázal nějak sdělit našemu dvounohému personálu, kde jsem a že z té šlamastiky potřebuju vytáhnout.

Počkejte, koukám, že nám dvounožci chystají oběd, je nejvyšší čas se najíst a pak si po tom společném vyprávění trochu odpočinout.

PS: Za námět a fotografie děkuji manželům Janě a Alešovi P, takto věrným a oddaným dvounožcům těch dvou chlupáčů.