Jedno příjemné a hlavně volné a klidné odpoledne jsem se zastavil v nejmenované pobočce České spořitelny za účelem výběru peněz z bankomatu. Standardně jsem zasunul kartu do k tomu určeného otvoru...
...na displeji jsem si přečetl reklamní plky, které mě vždy obtěžují a zdržují, a spolu s přikrytím číselníku (co bych pro bezpečnost neudělal, že) jsem zadal správný PIN. Navolil jsem hotovost, kterou jsem potřeboval a čekal na penízky. Ale… nejen že jsem nedostal potřebnou finanční hotovost, ale nedostal jsem zpět ani svou platební kartu.
No co, bankomat je naštěstí přímo v budově pobočky, tak jistě nebude s vrácením karty žádný problém.
Svěřil jsem se jedné paní u pokladny. Ta okamžitě zavolala svou kolegyni, která také ve velmi krátké době přišla. Požádala mě o strpení a šla situaci řešit. Po krátké době mi přišla oznámit, že vrácení karty bude trvat déle, protože nejde o kartu vydanou Českou spořitelnou. Já blbec, omylem jsem do bankomatu vložil kartu jiné nejmenované banky. Ale vždyť ani zde by neměl být žádný problém, jen bych měl za své přehmátnutí zaplatit vyšší poplatek za výběr.
Čekám, čekám, stále čekám. Z příjemného a hlavně volného a klidného odpoledne se pomalu stává odpoledne nepříjemné, již s menším množstvím volného času a s přibývajícím neklidem. Co se děje, proč to trvá tak dlouho?
Á, blíží se ke mně nějaký pán. Představím se, podávám mu ruku – neměl to správně jako první udělat on? – a čekám na vysvětlení. „Karta není aktivní, po domluvě s naším kartovým centrem, Vám kartu vrátit nemůžeme, musíme Vám ji zadržet a do centra poslat. Další kroky již musíte řešit s bankou, u které byla vydána.“ „Ale“. „Máme na to vnitřní předpis. Na shledanou.“ Na shledanou? Bez platební karty? Jen tak? Na dobré slovo? Tak to se mi moc nelíbí. No jo, jsem sice blbec na druhou, kartu jsem omylem zaměnil. Není ani aktivní. Aby ano, vždyť jsem ji nevyužíval. Ale že bych měl odejít bez ní, aniž bych dostal o jejím zadržení nějaké potvrzení? „Vystavte mi prosím potvrzení.“ „Potvrzení?“ No jistě, potvrzení o zadržení platební karty.“ „Tak mi půjčte občanský průkaz, já Vám je napíši.“ Ale no jistě, to jsem přeci již dávno věděl, že občanský průkaz se nepůjčuje. Tím spíš, když vidím, že pán nejde psát potvrzení k žádné blízké přepážce, ale míří někam do útrob budovy. Ale já to potvrzení tolik chci, tak na něj přece nemohu volat, ať mi je napíše přede mnou a nikam si můj průkaz neodnáší. “
Minuta, druhá, pátá, desátá. A už začínám být nervózní. Nevím, jak se ten pán jmenuje, nedokážu jej popsat, možná bych jej již ani nepoznal. Mám se ozvat a někoho se zeptat? No jo, ale to bych byl zase za blbce. Uplynulo téměř dvacet minut. A hle, pán pomalým krokem přichází. Čtyři řádky textu za dvacet minut. To mě tedy nechal pěkně podusit. Za co? No přeci za to, že jsem blbec, že jsem použil nesprávnou platební kartu, že? Děkuji a po celkem více než 50 minutách odcházím.
Rychle odcházím z nejmenované pobočky České spořitelny za účelem zařízení zablokování dotyčné platební karty. To jen tak pro jistotu a klid duše. Snad se ke mně v jiné nejmenované bance budou chovat lépe a profesionálněji. Půjdu raději domů a pokusím se to vyřešit pomocí telefonu a internetu. To bych mohl zvládnout. Zas až tak velký blbec přeci nejsem. A už vůbec ne na druhou.
Beru telefon, volím číslo a… jsem spojen hned napoprvé s operátorem. Svěřil jsem se se svým problémem a… „to nebude žádný problém. Po jistotu kartu zablokujeme. Jste u počítače?“ „Ano, jsem.“ „Budu vám říkat, jaké úkony je potřeba provést.“ „Ano, děkuji a prosím o trpělivost, budu pracovat pomalu, abych nic nepopletl, a dám si vás na hlasitý odposlech.“ „Samozřejmě, vůbec nemusíte spěchat, já vás všemi kroky pomalu provedu.“
A je to. To je panečku služba, to je ochota. Ještě jsem byl dotázán, zda chci novou kartu a rozloučili jsme se.
Jedno příjemné a hlavně volné a klidné odpoledne se změnilo. Ano, změnilo se především mojí vinou. Přišel jsem o jeho větší část. Ale získané zkušenosti také nejsou k zahození, že?
