Tak až po této noci můžu říct, že jsem se poprvé v Thajsku konečně dobře vyspal. Prostě spánek na pláži v písku se šuměním moře za hlavou jako tou nejkrásnější kulisou, to prostě nemá chybu. Až teprve tady vládne „normální“ podnebí, kdy se navečer mírně ochladí a k ránu se na moskitiéře uchytí kapky rosy, v noci je celkově příjemně, takže jsem konečně spal a spal.
Ty tam jsou noci, kdy jsem se do jedné jenom převaloval a nemohl lapit dech, protože bylo takové vedro, že ze mě jenom crčel pot. Až teď mohu s klidným srdcem říct, že teploty na severu jsou v tomto ohledu opravdu vražedné i ve srovnáním s jihem Thajska.
Ráno vyjíždím kolem osmé hodiny zpátky do osady Thung Tako, kde jsem včera odbočil na poslední chvíli směrem k pobřeží. Bože, jak dlouho jsem se necítil takhle brzy ráno takto svěží a odpočatý. Každou chvíli stavím a něco fotím, protože pohledy na okolní krajinu jsou překrásné. V Thung Tako si sedám ve vývařovně nudlové polévky a jako start do nového dne si dávám rovnou dvě porce. Tyhle silné vývary se spoustou zeleniny, masa a rýžovými nudlemi, mě vždycky perfektně posílí. Navíc jsou zdravé, nic smaženého, ani špatného v nich není.
Krátce po desáté odsud vyjíždím, abych se popral s horami která vlastně oddělují dva velké světy. Na jedné straně je Thajský záliv a potažmo Tichý oceán a na druhé straně Andamanské moře navazující na Indický oceán. Kdežto Thajský záliv dokonale znám, na západním, tedy Andamanském pobřeží, jsem ještě nikdy nebyl. Právě tady jsou rozmístěny největší turistické klenoty Thajska, ale zároveň musím přiznat, že jsem vůči nim trošičku předpojatý, protože kam jednou dorazí masová turistika ve velkém, tam se většinou vytrácí původní duch, lidé jsou o trochu víc zkaženější a orientovaní na peníze. Na druhou stranu, kdyby u mě převládal pesimismus, tak bych sem nejel. Na celé této cestě napříč turistickou riviérou Thajska si chci dokázat, že i tady jsou místa, která si člověk může užít bez davů turistů a stejně tak i hodní lidé. Když jsem takto putoval napříč tureckou jižní riviérou před mnoha lety, zjistil jsem, že turisté jsou koncentrovaní vždy v určitých zónách, komplexech či oblastech, ale mezi nimi se táhnou úseky, kde lze narazit na pláže, kde nikoho nepotkáte anebo jet dvě hodiny a nepotkat auto. Tak uvidíme, jaké to bude tady.
Musím říct, že až tady je silnice v rámci Google Maps problematicky značená, každopádně v mapě je uváděna jako 4139. prvních dvacet pět kilometrů vede překrásnou krajinou, ve které se začínají zvedat vysoké typicky andamanské vápencové věže přímo ze dna pralesa do několika set metrových výšin. Jsou to vskutku impozantní pohledy, takže co chvíli stavím a něco fotím. Ovšem zhruba po třiceti kilometrech se najednou silnička zúží, udělá několik menších nahoru dolů, a pak se zakousne do kopce v takovém úhlu, že musím zastavit, jestli je to vůbec možné. Každopádně musím slézt z kola a tlačit asi hodinu a půl kolo do takového kopce napříč bujným pralesem, že musím jít stylem podobným jako to dělají horolezci při závěrečném výstupu na osmitisícovky, deset malých krůčků, a pak vydýchat, a pak znovu a znovu. Nahoře ze mě lije, jsem totálně promočený, jen tu a tam mě ofoukne milosrdný větřík, ale nestěžuju si, i když je to obtížnost deset, silnička vede překrásnou krajinou a ty výhledy do pralesa jsou majestátní.
Jak už se to na této cestě stalo zvykem, když už konečně vyfuním nahoru a začnu sjíždět v blahém domnění, že si konečně při sjíždění trochu odpočinu, tak po několika stech metrech a krátkém zasyčení najednou moje zadní duše opět sedí na ráfku. Zrovna ve chvíli, kdy na mě jdou z vedra mdloby, mám uprostřed pralesa měnit zadní duši. Achjo. Už mi opět duše začínají docházet a já si budu muset při nejbližší příležitosti pořídit další, ale především by mě zajímalo, proč zase praskla. S údivem hledím na vytržený ventilek, což doposud dělalo přední kolo, u zadního k tomu mohlo dojít snad jenom proto, že jsem ventilek moc utáhl tím malým kroužkem, co povytahuje ventilek z ráfku ven a při brždění se asi vytrhl. Odteď je tam nebudu tak utahovat, tak uvidíme.
Když konečně sklesám do údolí, stavím hned u prvního krámečku, kde mají ovšem asi pouze tři produkty a jedním z nich je teplá Coca-Cola, když si k ní však objednám nam-kén, tedy led, je z toho rázem parádní pošušňáníčko ve stínu pod palmou. Paní mi pořád něco povídá a významně u toho gestikuluje, jakoby byla skálopevně přesvědčena, že jí rozumím, ale po deseti minutách, kdy na mě doslova visí pohledem (možná chce provdat dceru do ciziny), toho už mám dost a jedu raději o kousek dál, kde naštěstí mají i nějaké sušenky a studené mléko. Není to sice obědové menu par excellence, ale i tak mi to šmakuje.
Odpoledne najednou cítím, že jsem vynechal oběd, nemám energii a taky v těch horách mi to vzalo hodně sil, byl to opravdu vyčerpávající pochod smrti, takhle dlouhý a zároveň strmý úsek silnice jsem snad ještě nikde nezažil. No nic, zase se musím víc hlídat a míň odbývat. To pro příště.
Když mě to konečně z pralesa vyplivne, cítím se, jako bych měl v nohou už minimálně stovku, jenže ouha, ve skutečnosti je to sotva osmdesát. To jenom klamou ty hory a to nelidské stoupání, které mi vzalo tolik energie, bylo strašně dlouhé, ale vlastně se člověk nikam neposunul. Dokonce se mi stalo, a to opravdu nepamatuju, že jsem kolo tlačil v takovém úhlu ke svahu, že jsem skoro celou dobu stál na špičkách a k tomu ještě můj tachometr ani neukazoval, že mám nějakou rychlost, protože snad nejnižší nadefinovaná je tam 3km/h, a pak už to neměří a ukazuje to nulu, protože je to už příliš pomalý interval, a tak by mě zajímalo, jestli se to vůbec započítalo do dnešního úhrnu kilometrů, respektive času stráveného na (i vedle) kola. „Jet“ do kopce hodinu a půl „nulovou“ rychlostí to snad dokážu jenom já a Jára Cimrman...
Když už mě to konečně z pralesů vyplivne na nějakou hlavní vedoucí do města Ranong, tak nejsem přímo u něj, což jsem chtěl, ale 25 kilometrů na sever od něj a ještě se neshoduje číslování hlavní silnice s tím, co mám v Google Maps, takže jsem dost zmaten. Dojet ještě dnes do Ranongu zpočátku dost zvažuju, protože už toho mám dnes opravdu dost, ale nakonec se k tomu odhodlám dílem taky proto, že po cestě nebyla místa, kde by bylo ideální strávit noc.
Cestou se na chvilku zastavuju v jednom obchůdku, kde mě obslouží velmi příjemná slečna, která celkem rozumí anglicky, příjemná, ale nijak pozoruhodná příhoda, která by stála zvlášť za připomenutí nebo nějakou obsáhlejší zmínku. To by ovšem nesměla mít následující vyústění. Asi po půl hodině, kdy jsem ve zmíněném krámku nakoupil, přede mnou zastavuje stříbrný pick-up, zabrzdí, řidič si stáhne okénko a gestikuluje, abych zastavil. Opět, nic zvláštního, buď se chce pozdravit, to se občas stává anebo jsem třeba něco vytrousil. Ani to, ani ono. Řidič se odkazuje právě na milou dívku v krámku, která je prý jeho sestra, dává mi jí tedy na ucho, ale přeci jenom její angličtina není bůhví jaká, abychom si vysvětlovali věci po telefonu a její bratr chce, abychom se přes ní jako domluvili, že má v Ranongu dům a že si můžu rozdělat stan tam u něj. Velmi krkolomně mi vysvětluje, kde se zhruba sejdeme a já to beru tak nějak nezávazně, že buď to vyjde anebo ne.
Kousek před Ranongem byl buddhistický klášter a už mě to svrbělo tam zastavit, kde by to bylo stoprocentní a bez rizika nebo nějakého případného nepříjemného překvapení v podobě šílené částky za přespání, a tak podobně. Samozřejmě, že se mi všechny ty scénáře honí hlavou, ale dílem proto, že jsem sám zvědavý, jak to dopadne a dílem patrně i proto, že mě zajímá, jestli se z něho vyklube opravdu hodný nezištný Thajec, který chtěl pomoct unavenému poutníkovi ve své zemi anebo chuť si trochu přivydělat. Pokud to bude první varianta, tak opravdu smeknu, protože už jsme na Andamanském pobřeží, kde jsou hotely a nejrůznější ubytovací kapacity, takže sázet na jeho prostou mysl, že by si toho ve své prostotě nebyl vědom, je nesmysl. O to víc potom dokážu ocenit nezištnou pomoc člověka, naprosto cizímu člověku, kterému vůbec pomáhat nemusí.
Na smluveném místě, tedy u benzínky, čekám zhruba deset minut, zrovna tolik času mi trvá vypít dvě sodovky, a přesně tolik času i vymezuju tomuto experimentu, protože slunce už je za obzorem a já musím řešit, kde tu večer složím hlavu. Sedám tedy znovu na kolo a jedu dál, když v tom mě předjede známý pick-up a řidič mě vybízí, abych si na korbu hodil svoje kolo. S trochou námahy a společného úsilí se nám to daří. Jedeme asi dva kilometry odsud a zastavujeme u malého domku, vedle něhož je menší domeček, který prý patří jeho kamarádovi. Cestou mu vysvětluju, že si u něj stan rád rozložím, ale že platit nebudu. On na to rozradostněně mává rukou, jako, že je to dobrý. Uvnitř domečku mě pak vybízí, abych si udělal pohodlí. Ze zkušenosti však dobře vím, že až ráno rozsoudí podobné situace a až na konci se ukáže co za čím ve skutečně bylo či nebylo. Zatím si dělám pohodlí, dávám si sprchu a čekám až se Deng, jak se pan domácí jmenuje, vrátí z města, abychom šli někam na jídlo.
Po půl desáté, když už jsem skoro usínal, zastaví auto a z něj vyskočí Deng i se svojí sestrou. Sedám s nimi do auta, načež se mnou jezdí po městě a ukazují mi různá místa, zastavujeme se i u horkých pramenů, které zde vyvěrají, ale ty jsou pro středoevropana v tropech tak trochu nošením dříví do lesa. Večer jsem rád za trochu příjemného chládku, takřka vroucí lázeň by mi přišla vhod třeba po takové túře v Tatrách, ale tady se spíš rovná představě starozákonního pekla.
Možná měl dnes večer Deng i se svou sestrou Nok se mnou jiné plány, ale já už kolem desáté vážně odpadám, takže namísto, abychom jeli někam na jídlo, mi zastavují z neznámého důvodu u 7Eleven, abych si tam koupil prefabrikované hamburgery a s nimi jedeme k zpět k domečku. Tady se spolu loučíme s tím, že před osmou mě přijede Deng vyzvednout. Na lůžku se zakusuju do burgerů jako do božské many a o něco později usínám.
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 60 | 37,5 |
|---|
| 30 | 18,75 |
|---|
| 35 | 21,875 |
|---|
| 60 | 37,5 |
|---|
| 25 | 15,625 |
|---|
| 94 | 58,75 |
|---|
| 304 | 190 |
|---|
