Poslední noc se spalo dobře, sám od sebe jsem však vstal už o páté, protože mě probudil nějaký pes a stejně jsem chtěl dnes vstávat brzo, protože bych se chtěl dostat do města Hat Yai vzdáleného odsud teď už 200 kilometrů včas.
Sedám tedy na kolo ještě před rozbřeskem kolem půl sedmé, to je nejdřív, co jsem kdy na této cestě vyrážel a odměnou je mi krásný východ slunce nad zálivem. Dnes takřka vůbec nezastavuju, pouze v Palianu si kupuju jedno mlíčko na probuzení a vodu, a jedu a jedu, abych se z těchto končin vymotal na nějakou „rozumnou“ hlavní, odkud už to půjde stopovat.
Je to zvláštní, ale dnes je to skoro po měsíci poprvé, kdy se na obloze dělají mračna a občas ani nesvítí sluníčko, což ovšem neznamená, že by bylo o něco méně teplo. Asi po čtyřiceti kilometrech zastavuju ve městě Thung Wa na snídani, a jelikož je to má poslední stále ještě na cestě, tak ji chci oslavit a čím jiným, než muslimským kuřetem, lepkavou rýží a smaženou cibulkou. Po doplnění tekutin jedu kus za město na nějaké přehledné místo, kde bych rád zkusil něco stopnout. V 16.30 mi to jede z města vzdáleného dost na to, abych se dopoledne kolem desáté mohl oprávněně strachovat, zda se tam opravdu stihnu dostat včas. A tentokrát opravdu nemám chuť na žádné experimenty, jako jsem už mnohokrát na cestách zažil, kdy přiletím na nádraží v poslední vteřině po zběsilé jízdě městem, kdy už autobus skoro odjíždí a ještě se tam musím divoce handrkovat s řidičem, aby mi vzal kolo. Proboha, snad to tak tentokrát nedopadne...
V prvních chvílích jsem docela skeptický, protože se snažím na přehledném úseku stopovat výhradně pick-upy už asi patnáct minut, kolem mě jich prosvištěla už pěkná řádka a nikdo mi nezastavil. Začíná mi to hlodat, jejda, co když to takhle půjde dál, ale jen co na to začnu myslet, zastaví mi týpek, který o sobě tvrdí, že je policajt, na sedadle spolujezdce má samopal a nabízí se, že mě vezme do nejbližšího města La-Ngu. Oukej, budu mu věřit, nakonec se z něj vyklubává velice dobrotivý člověk, dokonce volá nějakým známým, jestli by pro mě nezjistili autobusové spoje, ale nakonec to vzdá, protože odsud prý jezdí jenom malé mini busy, a ty by mi kolo se vším, co na něm mám, prý nevzali.
V La-Ngu mu děkuju a jedu opět za město ve směru na město Satun, ležící už skoro na malajských hranicích. Tady chvíli zevluju, a taky se mi moc nedaří, až asi po další čtvrt hodince mi zastaví nějaký Angličan, ale ten mě bere opět zase jenom asi o třicet kilometrů dál, ale nicméně toto už je hlavní, vedoucí přímo na Hat Yai. Zde se dozvídám, že autobus směrem do Hat Yai by sem měl dorazit asi za hodinu, ale jaký – jestli velký anebo ten mikrobus, to už se mi zjistit nepodařilo. Mám tedy hodinu, kterou tu buď můžu nečinně sedět a doufat, že mi ten autobus, pokud tedy skutečně přijede, vezme kolo anebo můžu jít mezitím proaktivně stopovat na konec města. Bé je správně.
Myslím, že nastal čas mobilizovat všechny možnosti, protože už je po dvanácté a do kýženého města to mám ještě dobrých sto kilometrů. Tentokrát ale stojí štěstí při mě, zastavuje mi opravdu milý chlápek, který se pořád směje a k tomu jede jako blázen až se chvílemi docela bojím. Jak jsem říkal, že se dnes poprvé během mého pobytu v Thajsku zamračilo, tak teď se dokonce i rozpršelo, a to dost. Mokrá vozovka je v tomto období pro zdejší řidiče asi takovou neznámou jako zimní pneumatiky, protože na úseku sotva padesát kilometrů dlouhém, míjíme hned tři vážné autonehody.
Cestou mi přicházejí dokonce smsky od operátora „Vítejte v Thajsku“, to asi ta blízkost malajské hranice zamotala mému operátorovi anténu, protože se pohybujeme v jednom z nejodlehlejších míst od Bangkoku. Z města Hat Yai, kam teprve míříme, je to do Bangkoku dle údajů v průvodci ještě 1268 km.
To ranní vstávání a náročné etapy dní minulých si vybírají svou daň, těsně před městem se mi začne klimbat hlava a dostávám několik krátkých mikrospánků za sebou, i když bych spal raději samozřejmě dál, ruch velkoměsta a neustálé popojíždění v dopravních zácpách mě s konečnou platností probouzí. Musím ještě jednou vzdát veliký dík tomuto poslednímu řidiči, který i přes to, že jsem mu říkal a rukama nohama ukazoval, aby mě vyhodil, kde mu to bude libo, mě přesto zavezl přímo až na autobusové nádraží. Poslední z řady mých nezištných pomocníků na cestě Thajskem, a že jich tedy tentokrát bylo... Krásnější tečku za tématem Thajská pohostinnost a thajský úsměv jsem si snad ani nemohl přát.
Toto město je pro mě tak trochu osudové. Před lety jsem tu zakončoval své putování na kole Thajskem a vyrážel směr Malajsie, dnes zde opět finišuju jedno putování, jenom s tím rozdílem, že tentokrát už dál na kole nepojedu... Každý konec je trošku posmutnělý, ale tentokrát se už opravdu těším domů, protože se mi toho v rámci možností, které jsem měl, podařilo víc, než jsem čekal, odepřel jsem si tradiční radovánky v podobě různých party a opravdu se pouze soustředil na „to být na cestě“ všemi smysly, takže asi proto tentokrát nemám ten klasický syndrom, že jsem měl ještě tohle či ono a že jsem to či ono nestihl. A to mě velmi těší!
Závěr a rekapitulace
Když už jsme u toho sumarizování, tak směle do toho, protože se mi tentokrát podařilo dosáhnout primát hned v několika oblastech. Celkově jsem ujel 1649 kilometrů, a to i navzdory tomu, že jsem na začátku vůbec nevěděl, jestli to nakonec celé neskončí jako dovolenka v chatičce, kde si budu doléčovat svoje chřipky a dobírat třetí antibiotika. To byl zpočátku jeden z reálných scénářů. Potom ta šílená vedra na severu, která i teď zpětně po zkušenostech s teplotami na jihu ve stejném časovém období, směle nazývám jako vražedná, protože to se opravdu nedalo snést a ani přirovnat k těm jižním. Poté následoval krkolomný přesun na jih, kde se mi konečně otevřely obzory, krajina rozkvetla a začal jsem si užívat moře a krás Thajska.
Jsem ještě trochu pankáč? Asi jo, Thajsko za 9.711,- Kč ???
Dále jsem si chtěl dokázat, jestli ještě dokážu cestovat jako za starejch časů, spát na pankáče ve stanu, kde to jenom jde a neutrácet za blbosti, které nemají hodnotu. Dle mého velice pečlivého finančního deníčku teď mohu směle prohlásit, že jsem kompletně utratil 9.711,- Kč včetně všech jízdenek, lodních lístků, hotelů, jídla i pití za celou cestu, tedy nějakých 23 dní, což se mi ještě nikdy v Thajsku nepodařilo. Tedy, spíš bych to upřesnil, asi nepodařilo, protože jsem to nikdy nekontroloval a pečlivě si to nepsal. Nepočítám do toho pouze dárky a různé věci pro sebe, které jsem si tu chtěl koupit anebo se spíš tak trochu odměnit na závěr. To byl taky jeden z důvodů proč jsem chtěl dorazit sem do Hat Yai včas, abych si stihl koupit pár drobností s sebou domů.
Nekonečná řada zničených duší a další...
Když tedy pominu neuvěřitelné množství prasklých duší, které zhruba v závěrečné statistice dává jednu duši na den, tak mi z toho vychází zatím nejvíc defektů na den ze všech cest, které jsem kdy podnikl. Tuhle záhadu asi budu muset rozebrat se svým specialistou na kola, Alešem Maršíkem, já moc technickej typ nejsem. Jsem ale přesto rád, že i když už to kolikrát vypadalo, že to dál nepůjde, tak to nakonec vždycky nějak šlo.
Velice mile mě překvapila otevřenost a přijetí v buddhistických klášterech. To byl opravdu příjemný zážitek, občas jsem si říkal, že by to bylo zajímavé tam nějaký čas strávit. Pamatuju si, že kamarádka Martina, kterou jsem potkal v Tibetu, takhle zůstala v Indii v klášteře čtvrt roku vyprávěla jak jí to změnilo. Ale to je zase jiný příběh...
Příjemným překvapením bylo i to, že když si dá člověk trochu práci, není problém přespat na pláži i na tak turistických místech jako je Phuket a musím zcela otevřeně doznat, že já jsem výběru místa až zas tak mnoho času neobětoval, prostě jsem to frknul tam, kde jsem zrovna byl. Určitě by to šlo i líp, ale skvělé je, že to takřka není problém nikde podél celého pobřeží.
Co se týče míry turistického ruchu na těch nejturističtějších místech Thajska, tak opět to není tak, že podél celého pobřeží je to děsné, je tu spousta míst, kde člověk na nikoho nenarazí, a to je příjemné zjištění. A co se týče dopravy, z níž jsem měl největší obavy, tak je to opět jak kdy a kde, ale nakonec jsem většinu času strávil na příjemných silnicích s krásnými výhledy a to bylo to, co jsem chtěl, takže můžu všem vřele doporučit.
Pro příště bych si dovedl představit víc času a intenzivnější cestování po ostrovech a ostrůvcích, ale to chce opravdu mít na to čas se tam a odtamtud dostávat, taky tam nějakou dobu pobýt a taky mít čas na kolo, a to chce určitě víc, než měsíc.
Teď mě čeká rekordně dlouhý přesun domů. Nejdřív asi patnáct hodin autobusem do Bangkoku, potom celý den v Bangkoku, potom šest hodin do Emirátů, tam devět hodin, a pak šest hodin do Prahy. Když to sečtu od dnešního rána, tak to vychází v jednom zátahu 60 hodin,což jsou takřka 3 dny na cestě domů v jednom kuse. To jsem zvědav, v jakém dorazím stavu, ale co, podstatné je, že to byla skvělá cesta, podařilo se mi, co jsem chtěl a domů už se nějak dokodrcám. Jako vždy, ne? Adios!
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 34 | 21,25 |
|---|
| 70 | 43,75 |
|---|
| 37 | 23,125 |
|---|
| 85 | 53,125 |
|---|
| 680 | 425 |
|---|
| 150 | 93,75 |
|---|
| TRENKY | 130 | 81,25 |
|---|
| KEŠU | 200 | 125 |
|---|
| 95 | 59,375 |
|---|
| 95 | 59,375 |
|---|
| 1576 | 985 |
|---|
