Pláž Hat Chao Mai, Thajsko na kole 2014 (19)

            Tato pláž je opravdu z těch rušnějších, ale jenom, co se týče ruchu kolem, jinak mě nikdo v noci nevyrušoval, že by mi lítal kolem stanu nebo mě budil. To ne, ale nebyla to úplně jedna z těch komfortních, nad kterými jenom vydechnout aaach...

          V každém případě pomalu začínám sumarizovat, protože konec této krásné cesty se pomalu blíží a já bych tomu už měl začít přizpůsobovat i finále. To jsem si tentokrát striktně nedal, jako v případě cesty z Bangkoku do Singapuru to bylo jasně dané a do cílové destinace jsem se prostě v daný termín musel dostat, jinak to nešlo. Tady jsem si nechal volnější prostor nakonec právě kvůli těm zajížďkám na ostrovy a pláže, to se prostě přesně naplánovat nedá v takhle napjatém časovém harmonogramu, nicméně jsem dospěl k rozhodnutí, že do posledního dne se budu snažit stále uhánět dál na jih a den před odletem večer to v nejbližším městě, kam až se mi podaří dojet, hodím na autobus a pojedu zpět do Bangkoku.

            Dnes mám dvě možnosti. První je opět vysoce turistická, známá, až bych řekl provařená a jmenuje se zajížďka na ostrov Ko Lanta. Tu ovšem tentokrát neudělám,  hodně jsem váhal, ale nakonec jsem se k tomu rozhodl proto, že je to velká a komplikovaná zajížďka, jede se tam dvěma trajekty, nepodařilo se mi zjistit, zda odtamtud navazuje přímý trajekt zpět k pevnině, abych se nemusel opět vracet stejnou cestou, a tak by mi putování tam zabralo celý dnešek a dostávání se odtamtud celý zítřek, a pravděpodobně toutéž cestou. Navíc ostrov prý není zdaleka tak pěkný jako Ko Phi Phi, kterému jsem tu turističnost prostě prominout musel, protože je to obrázek z ráje, ať si kdo chce co chce říká... a Ko Lanta je taky dost plochá, což není moc pro mě. A hlavně, těch turistů je i za těch pár dní na mě dost a představa, že se celý dnešek i zítřek prodírám turistickými hot spoty, to už ne, takže vzhůru mimo turistické trasy. Pro dnešek budu stále pokračovat dál, jako by cesta neměla pozítří skončit, zatím se jede skvěle, pneumatiky zaplať pánbůh drží, formu mám skvělou a chci si plnými doušky ještě užívat ten pocit „být na cestě“.

Ráno projíždím ještě „homolovitou“ krajinou kolem města Krabi, na jehož konci musím vyřešit záležitost ryze praktického rázu, jakkoliv je to tu romantické. Musím si koupit nůžky na nehty. Nějak jsem si je zapomněl přibalit do lékárničky, neustále to odkládám, protože komu by se chtělo jet je někam shánět, rukama nohama to každému vysvětlovat, ale už mám pařáty, že bych mohl soutěžit se Střihorukým Edwardem, a tak to musím udělat nyní.

            Když je nakonec seženu v prodejně Tesco (kdo by to byl řekl, že?), pokračuju dál po hlavní silnici na město Trang. Cestou vždy zastavím na to, na co mám v tu chvíli chuť. K snídani jsem si říkal, že už jsem dlouho neměl lepkavou rýži s kokosovým mlékem a mangem, šup sem s ní. O dalších dvacet kilometrů dál si kupuju mé oblíbence, ananasy přímo od silnice, tentokrát mi je příjemná muslimka ochotně okrájí a chce za oba dvacet bathů. No prostě paráda.

            Dnes se jede prostě skvěle, a tak jedu až do jedné hodiny, kdy zastavuju v „nudlárně“ na dvě misky mého oblíbeného vydatného vývaru. Někde jsem četl, že si obyčejní Thajci bez misky či dvou těchto nudlí vůbec nedokážou představit den a důvod na to, zajít na ně, se prý najde vždycky. Aha, tak my chodíme na pivo, Thajci na nudlovku. Vůbec se jim nedivím, i mně tyhle vývary vždycky skvěle povzbudí a hlavně, nejsou nijak kalorické, pouze vývar, rýžové nudle, zelenina a maso dle chuti. Ještě se k nim často servíruje zdarma miska plná různých čerstvých výhonků, které si dle libosti stolovníci do vývaru vhazují či si je v něm máčejí.

            Hned, jak jsem o „polední pauze“ napsal ty řádky o tom, že jsem dlouho nepíchnul a že už se na kole cítím docela bezpečně, tak hodinu na to jsem samozřejmě drhnul předním ráfkem o asfalt, a to v největším vedru a na nepříjemném úseku silnice. Příště si ty řeči dvakrát rozmyslím, než je vyslovím, ale i kdybych teď píchnul jednou denně, tak by mi to do konce putování vystačit už mělo.

            Odpoledne prvních dvacet kilometrů za osadou Khlong Thom upřímně proklínám,tedy hlavně svoje rozhodnutí, že jsem se vydal touto cestou a ještě si to do deníku růžově vymaloval. Vozovka v délce dvaceti kilometrů se předělává a já musím chroupat prach zvířený kolem projíždějícími vozidly, do toho jsem píchnul a hlavně, není se opět podle čeho orientovat, vůbec nevím, podle čeho poznat kdy mám odbočit na město Sikao. Když se během dvou a půl hodiny zeptám zrovna u jedné odbočky vedoucí mým požehnaným směrem postaršího policajta, tak mi kyne, jako „jo, tudy jeď“. Nevím, jestli mu mám věřit, že když se zrovna tady rozhodnu náhodou zeptat u jedné z odboček doprava vedoucích od hlavní silnice, že bych měl takové štěstí a ona by to byla zrovna ona, ale co, jedna to být musí a moje chuť už zmizet z nepříjemné hlavní, nakonec zvítězí.

            Silnička je rázem daleko sympatičtější, vine se především palmovými plantážemi, skoro nic tu nejezdí a když se spojí s větší, tak to mám podle ukazatele do města Sikao už pouhých 16 kilomterů. Tady jenom lehce vydechnu nad studenou kolou, abych doplnil cukry, notně olizován místním Tesco psem, velmi dobře vydržovaným zdejší malou pobočkou tohoto řetězce, který nevypadá jako jeden z těch prašivých, co jich lítají po Thajsku miliony, ale jako pěkně rozmazlený, vydržovaný a s dobrou srstí. Zcela určitě po dnešku slušně voním, a to se mu bezpochyby velmi líbí, a tak mě pořád olizuje, jenom se na chvíli zastavím, už je u mě. K velké legraci přihlížejících Thajců samozřejmě.

            Z městečka Sikao už je to k dnešní vysněné pláži Hat Chao Mai, ke které jsem už skoro myslel, že snad ani nedorazím, pouhých deset kilometrů. Přijíždím naštěstí dlouho před tím, než slunce klesne za obzor, takže se v klidu jdu vykoupat, proslunit a až potom se porozhlédnu po nejsympatičtější restauraci. Potkávám tu takřka výhradně Thajce, ale výjimka potvrzuje pravidlo, dávám se do řeči s jedním postarším Švýcarem, který tu prý už pár měsíců bydlí a od něj se dozvídám, že všechny restaurace jsou dost obdobné a hlavně, že tady prý teď moc lidí není, takže v devět se vše zavře, což mi při spaní na pláži vůbec nevadí.

            V první, kde se ptám, nemají nic proti tomu, abych si u nich zamkl kolo a rozdělal si na pláži stan a přestože to není nijaká světoborná restaurace, paní mi dělá skvělou restovanou zeleninu ve sladkokyselé omáčce a k tomu opět co jiného – krevety. Dokud mi nepolezou ušima, budu si je tu dávat asi stále. Paní je opravdu milá a přináší mi jako pozornost i nakrájený meloun. Dnes mám za sebou zatím nejdelší etapu, celkem 142 kilometrů, takže si myslím, že dlouho vzhůru nebudu a spíš si užiju zázemí zdejší milé restaurace.

TACHOMETR

POLOŽKA
COLA	15	9,375
VODA	15	9,375
	35	21,875
	39	24,375
	20	12,5
MENTOS	10	6,25
NŮŽKY	102	63,75
	60	37,5
	35	21,875
	40	25
SHAKE	30	18,75
	210	131,25
	611	381,875