Noc v klášteře na břehu řeky Chao Phraya, Thajsko na kole 2014 (5)

       Dnes ráno vstávám kolem sedmé, ale moc se mi z pelechu nechce, a tak se chvilku ještě převaluju, ale stejně neusnu, a tak se postupně začínám balit. Na cestu si ještě dokupuju vodu, protože dostatek vody musím mít neustále při ruce a hlavně teď nesmím pít studený. I když tedy mám dvě lahve plné, musím mít další jednu až dvě, které se postupně „ohřívají“.

          Zapomněl jsem říct, že v Thajsku se takřka nedostanou nechlazené nápoje, protože stejně tak, jako to obecně Thajci i celý jihovýchodní region přehánějí s klimatizací v dopravních prostředcích, úřadech i obchodech, tak podobně je to i s chlazením snad všeho. Za normálních okolností mi to vůbec nevadí, ale když jsem nemocný, tak si na to musím dávat cíleně pozor. Kdybych si to nehlídal, tak se může stát, že mi dojde voda, já budu rád, že narazím na první 7Eleven, tam do sebe kopnu ledový nápoj a bude to ještě horší.

Je něco po půl desáté a já pomalinku opouštím své dosavadní útočiště. Je ve mně malinká dušička, protože nevím, co to se mnou udělá... zpočátku mám smíšené pocity, protože cítím, že trochu sípám, a tak se zkouším nadechovat různými způsoby až přijdu na způsob, který bych popsal jako mělké dýchání, když se snažím spíš funět jako pes na sluníčku s vyplazeným jazykem a takřka nedýchat hluboce tak, abych do sebe nenatahoval moc vzduch a šetřil plíce. Zní to jako šílenost, zatím to však funguje, ale uvidíme, je to strašně krátká doba na nějaké srovnání.           

Celé dopoledne se jede jinak krásně, míjím rýžová pole úrodných nížin stále podél řeky Chao Praya, vítr mám povětšinou v zádech, takže pokud to jde, tak se kochám scenériemi palmových a banánovníkových hájů rozházených uprostřed rýžových polí. Celé dopoledne jedu dle rad z Google Maps po silničce 309 a nemůžu si to vynachválit, optimální provoz, který bych charkterizoval jako, že „občas něco projede, tu auto, jindy motorka.“

            Přesně v poledne, kdy už je tedy slušné vedro, zastavuju ve městečku Sing Buri. Dokupuju opět vodu, když už nemůžu studený, tak si alespoň koupím dvojitou porci ananasu a uprostřed pestrého tržiště stavím v jedné postranní poklidné uličce na malou porci kuřete s rýží a kouskem okurky, ale stejně nemám příliš hlad, na druhou stranu něco jíst musím, zvláště pak, když jsem vlastně dneska vůbec nesnídal.

            Asi po půl hodince jsem už opět v sedle a mířím směrem na město Chai Nat. Opět podél řeky, tedy ona skoro není vidět, ale vine se souběžně se silnicí. Doprava je opět přijatelná, není to zapomenutý kraj nebo cyklostezka, ale kdybych to srovnal s pořádnou hlavní, tak si stále můžu vískat. Orientace s pomocí GMaps je neustále bezchybná a jen díky ní se na každé křižovatce mohu rozhodnout, kudy chci jet a nejsem tak odkázán na obří mapu o měřítku 1: 1.000.000.

Postupně míjím odbočku do města Sapphaiya, Chai Nat a aniž bych cítil, že se nějak přetěžuju, pokračuju dál, i když vím, že mám dneska za sebou minimálně sto kilometrů.

            Kolem půl páté už začínám vyhlížet nějaké místo pro stan, ideálně, kdyby to byla malá restaurace, kde bych se zároveň najedl a kde by jim nevadilo, že si u nich rozložím stan. Vždycky tak hodinu před soumrakem už je dobré vyhlížet potenciální místo, není nic horšího, když člověk vytuhne někde v naprosté tmě uprostřed ničeho, ideálně bez jídla a pití.

            První paní, které jsem se ptal, mě posílá dál, ale to byla spíš taková nouzovka, většinou o stanu poblíž domu rozhoduje muž, a to z pochopitelných důvodů. Kousek odsud je křižovatka, odkud je možné odbočit ze silnice 3183, po které jedu, přímo k řece a i když je místy silnice poškozená od vody a přestavuje se, tak to stojí za to. Jsou odsud nádherné pohledy na thajskou národní řeku, řeklo by se, že je to taková thajská povltavská stezka. Řeka je v těchto místech hodně kalná, místy i dost porostlá ostrůvky z leknínů, ale rozhodně ta zajížďka za to stojí.

U řeky už se s nejvyšší naléhavostí blíží večer, a tak musím jednat. Mlsně pošilhávám na restauraci na břehu řeky, od níž to příjemně fouká, tak to by bylo luxusní místo, nicméně pan majitel už zavírá a posílá mě dál, prý je tam klášter. Ok, chápu, že to tady nejde, jedu tedy o kousíček, ale jen opravdu o kousek dál.

Klášter Wat Pak Khlong Makham Thao je odsud sto metrů. Vjíždím dovnitř za vytrvalého vyštěkávání místních jinak líných psů, ale jak vidí někoho cizího, tak jsou u vytržení. Ptám se prvních mnichů, kteří se jdou dozadu někoho zeptat a po chvíli mi ukazují místo, kde si můžu rozložit stan, ukazují mi i záchod se sprchou, dokonce mi nesou i pastu, kartáček a mýdlo a nechtějí si to vzít zpět, tak jim to nechávám u sprchy, nechci být za českou vyžírku.. Náhle mám pocit, že jsem snad vstoupil do nebe. Na milionkrát jim děkuju a potažmo i tomu pánovi, který mi to poradil. Musím říct, že ze všeho tady kolem na mě silně působí ta všeobecná vyrovnanost, harmonie a bezpečí. Fakt, že thajská společnost vyžaduje, aby se každý Thajec stal alespoň jednou v životě mnichem, mi přijde neobyčejně sympatické. Obléci prosté roucho, na chléb vezdejší si vydělávat sběrem milodarů každé ráno, jíst dvakrát denně, oprostit se od materiálního světa, meditovat, to vše na prahu dospělosti  ještě před tím, než se člověk vrhne naplno do života. Většinou to prý bývá alespoň  na tři měsíce či déle a povětšinou ještě před započetím kariéry. Jenom si tak říkám, kolik lidí v naší společnosti by něco takového potřebovalo jako sůl a právě proto, že nikdy nic takového nezažili a celý život se jenom honí a pachtí za mamonem, to u nás vypadá právě takhle...

Velice rád využívám jejich sprchy, ještě několikrát děkuju se sepjatýma rukama, protože ani nevědí, jak mi po dnešní etapě měřící 129 kilometrů vytrhli trn z paty, a poté se jdu najíst do nedaleké rodinné restaurace, kde dělají výhradně nudlovou polívku veítiao, takže si ji dávám rovnou třikrát v různých mutacích.

Když už se balím s tím, že jdu spát, nějaká paní na mě začne mluvit poměrně dobrou angličtinou, kterou je obyčejně slyšet od Thajců velmi poskrovnu, spíš vůbec. Využívám této ojedinělé příležitosti a ptám se na celou řadu věcí, od výslovnosti některých slovíček až po krajové speciality. Říká, že několik let bydlela v Londýně, tak odtud tak dobrá angličtina a poté, co zaplatím, mi jde ukázat svůj domeček a ráno se prý za ní musím zastavit. Ještě mi navečer připravila vlastní laskominu, kterou prý prodává na nedalekém trhu, jsou to takové malinkaté šištičky, které chutnají jako datle a k nim se přikusuje jako koláč s mrkví. Obojí je skvělé a určitě lepší tečku za dnešním už tak bohatým dnem, jsem si ani nemohl přát.

TACHOMETR

POLOŽKA
	26	16,25
	30	18,75
	40	25
	45	28,125
	20	12,5
	37	23,125
	35	21,875
	95	59,375
	328	205