Ačkoliv je to tu nádherné a prostor s chrámem za mnou působí jako snová představa, nespalo se mi dobře. Na vině je strašné vedro, rozhicovaný organismus po celodenní štrece a dusno v moskitiéře.
To vše dohromady mi nedovolí usnout, i když jdu spát včas, abych mohl brzy vstát. Stejně se pak celou noc převaluju a usnu nad ránem, kdy jsou tak dvě hoďky relativní chládek, a pak se probouzím kolem deváté, což už je dost pozdě pro toho, kdo by chtěl využít ranního chládku pro šlapání. Výsledkem je, že než se sbalím a než si koupím alespoň sušenky, je deset, a to už to opět začíná celkem slušně smažit.
Jo, ještě jedna věc, teď zajímavost, v době, kdy jsem to slyšel, tak jsem z toho tak nadšený nebyl. Ještě za tmy, řekl bych mezi třetí až čtvrtou ranní, někdo z mnichů lehounce bubnoval do jakéhosi bubnu, nevím kde, ale dle intenzity bubnování vím, že začal dlouhými intervaly, které se postupně zkracovaly, až to celé vyústilo v jakési vibrování, které nakonec zaniklo v tichu. Asi nějaký obřad, mě neznámý, nicméně takto se to opakovalo několikrát. Nejdřív mě to probralo, potom jsem si stále hlouběji do uší cpal špunty, když to nepomáhalo, tak jsem si ještě obložil uši, čím to šlo, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem usnul. No, nakonec to přeci jen ustalo a já usnul jako dudek.
Když jsem se balil, viděl jsem mnicha, jak dává nažrat všem těm toulavým psům, kteří mě někdy tedy pořádně štvou a dokážou být i pěkně zlí, ale najednou všichni zkrotli jako beránci, vrtěli svorně ocasy a ve společnosti mnicha i kňučeli jako smečka šťastných štěňat.
Od včerejška, kdy jsem opustil město Nakhon Sawan, jsem se oddělil od řeky Chao Phraya a dále postupuju proti proudu jejího přítoku, řeky Ping. Celé dopoledne jedu po silnici 1084 po pravém břehu proti proudu a jsem moc rád, že nemusím jet po hlavní silnici, která vede někde na druhém břehu. Jede se celkem dobře, ale musím si dávat pozor na přehřátí, a to naprosto cílenými zastávkami, kdy si poklepu hlavu vodou.
V průběhu dopolední jízdy vykouknou nalevo ostré vrcholky nějakých vápencových skal, které vypadají v kontrastu se zatopenými rýžovými políčky naprosto úchvatně. Jen škoda, že jsou tak daleko, nicméně litovat není čeho, protože kopců si na severu užiju dost a při těchto teplotách mám ze šlapání do kopců dost značné obavy. Pokud by se neměly teploty v horách trochu snížit, tak si nedovedu představit v těchto vedrech ještě funět do kopců a čeho se bojím nejvíc, je bezvětří, kdy se nehne ani lísteček, to by byla doslova vražedná kombinace.
Těsně po poledni si dělám takovou nucenou mikro přestávku u cesty, abych dojedl sušenky a dopil mléko, které jsem si ráno koupil k snídani. Vychází to zrovna na místo, kde mají Thajci malý oltáříček, který je chrání před všemi duchy. Tyhle oltáříčky mají takřka všude a většinou jim za obětiny dávají třeba limonádu (i s brčkem – to mě zvláště pobavilo, když jsem tam viděl vyrovnaných dvacet pět limonád a všechny s brčkem čekají, až se bůžek přijde napít) či různé květy a podobně. Sednu si tedy přímo k němu a každé auto, které kolem projíždí, na mě začne troubit. Říkám si, tak to je asi proto, že jim sedím na oltáříčku, sednu si tedy pod strom a auta troubí stejně tak. Usoudil jsem z toho jediné, to zatroubení pozdrav bůžkovi či přímo malá modlitbička. Jinak tyhle domečky, jak jim říkám, nemají s buddhismem nic společného, ta tradice prý pochází z ještě dřívějších dob a má prý usmiřovat duchy z okolí domu.
Až po jedné hodině zarážím v jedné příjemné rodinné restauraci u cesty. Řekl jsem si totiž, že musím jet alespoň tři hodiny, aby mi cesta trochu ubíhala, a to jsem dodržel. Dávám si smaženou rýži, která je tentokrát vyšperkovaná spoustou křupavé zeleniny a já si jí ještě zlepšuju přísadami na stole. Původně jsem si chtěl dát ještě nudle, které tu připravují taky, a podle toho, co jsem viděl, tak vypadají velmi dobře, ale nemám nějak chuť na druhé jídlo v tom vedru, i když vím, že by se mi tam vešlo.
Odpoledne na mě čeká výzva v podobě zdolání extrémních teplot. Abych to zvládnul, tak jsem si naordinoval každých zhruba dvacet minut zastavit a polít si hlavu vodou. Je to skutečně naprostá nutnost, protože vedro je všeobjímající a do několika minut od polití, jsem zase suchý. Do města Kamphaeng Phet je to odsud asi třicet kilometrů, celou dobu jízdy dodržuju režim pití i polévání. Mám skoro pocit, že ta vedra jsou den ode dne horší.
K večeru jedu po menší silničce po pravém břehu proti proudu řeky Ping, která ani není číslovaná v mapě. Občas vidím kluky jak se cáchají ve vodě a nezbývá, než jim závidět. Musím říct, že ani k večeru mi vedro nedává oddychnout, musím se hlídat až do soumraku. Já mám bohužel tu vlastnost, která mi teď příliš nepomáhá, že bych to nejradši ještě dotáhl, dojel, ujel o několik kilometrů víc, jenomže to tady může být hranice mezi dobře dojet a dostat úpal či úžeh...
Večer dojíždím k osadě, která má jistě jméno, ale Google maps, ani mapa, mi ho neprozradila. Je tady menší, takový spíš zapomenutý klášteříček s velmi rozlehlým areálem, který vypadá, že tam snad ani nikdo nežije. Jedu však dál a snažím se někoho najít. A hele, žije tu sám poustevnicky jeden starší mnich, který nemá s tím, abych si tu kdekoliv rozhodil stan, nejmenší problém. Ještě mi ukazuje koupelnu, která je pro mě dnes večer naprostým ztělesněním blaha. Pod chladivou vodou ve sprše se po dnešní 127 kilometrů dlouhé etapě, doslova rozpouštím.
Když mám vše přepráno, jsem v čistém, jdu si něco koupit do přilehlé osady, jenomže... Tentokrát jsem opravdu skončil v největší díře a jediné, co tady je, jsou malé obchůdky, ale žádné hotové jídlo, na které jsem se tolik těšil. Ach jo, zrovna dneska bych si něco opravdu dal. No nic, to by však člověk nebyl v Thajsku, aby se to nějak nevyřešilo. V jednom z obchůdků dostávám dvě nudlové polévky, k nimž si kupuju sušenky na večer do stanu a sojové mléko. Na tuhle pochutinu, kterou jsem si v kombinaci se sušenkami v minulosti v Thajsku hodně dával, bych byl málem zapomněl. Po příjemném večeru s majiteli obchodu, kteří mi asi na dvě hoďky poskytli pocit jako u rodinného krbu, mířím zpět do areálu kláštera.
Říkám si, že dnes už snad kromě vedra ve stanu, mě nemůže nic překvapit. Jenže ouha. Postupně se kolem stanu rozmísťují divocí psi z okolí a neustále mě vyštěkávají. Stále intenzivněji, nejdřív si říkám, že mi pomůžou špunty do uší nebo zesílení zvuku ve sluchátkách. Bohužel, psi jsou naprosto neúnavní a když už to trvá přes hodinu, nejradši bych něco vzal a hodil to po nich. Navíc to štěkání nezní nijak přátelsky, ale pěkně zle, do toho ještě vrčí, zkrátka cítím se asi tak komfortně, jako bych si ustlal přímo uprostřed vlčí smečky. A k usínání, po skoro sto třiceti kilometrové etapě a téměř šesti hodinách jízdy, to je asi to poslední, co bych v tuto chvíli chtěl řešit.
Nakonec není zbytí a kolem deváté jdu za mnichem, který je v jedné z budov tak dokonale zalígrovanej, že jsem chvilku myslel, že tu na večer ani není, což by byla strašná představa. Buším tedy na dveře, a po chvíli vychází, snažím se mu vysvětlit, co mám za problém. Vypadá, že to pochopil, jde se mnou, rozsvěcí světla v areálu kolem mě a v jeho přítomnosti se psi uklidňují.
Bohužel v průběhu noci se to opakovalo mnohokrát, a tak jsem usnul lehce nad ránem a hned kolem šesté už zase začali. Jakmile je člověk takhle unavenej, všechno má vybaleno, navíc je noc, tak už prostě neexistuje cesta zpátky, jako že bych se o půlnoci sbalil a jel po tmě za štěstím třeba dvacet kilometrů nebo třeba čtyřicet. Každý, kdo byl někdy v podobné situaci, mi dá za pravdu, že v tuto chvíli není cesty zpět. Zatím moje nejhorší noc.
| | |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 79 | 49,375 |
|---|
| 55 | 34,375 |
|---|
| 50 | 31,25 |
|---|
| 80 | 50 |
|---|
| 264 | 165 |
|---|
