Ráno vstávám těsně před svítáním, rozepnu stan a až potom otevřu oči. To dělám schválně, protože ten pohled je to nejkrásnější probuzení. Chvíli jen tak zírám na ty obří „muffiny“, které se tu tyčí z mořského dna v podobě vysokých skal a potom jen tak sedím, a pak pomalu, ale opravdu pomalu vstávám, jak by řekl pan doktor v podobě pana Hrušínského ve Vesničko má středisková.
Dnes se musím dostat do většího města, a to buď Kantangu, ale spíše Trangu, správního střediska provincie Trang. Důvod je zřejmý, zítra už potřebuju odjet směrem Bangkok a musím někde vyzvědět spoje, přesné časy, odkud, jak dlouho a tak dále.
Podél pláže Chao Mai vede krásná silnička v délce asi deseti kilometrů přímo podél moře, což je zvláště po ránu příjemná trasa. Ani jsem nezmiňoval, že všude u pláží podél pobřeží mají nainstalované cedule označující únikové trasy v případě tsunami, ale o jejich skutečném využití, kdyby k tomu došlo, bych dost pochyboval. Když je někde cedule, že se má jít 5 km tímto směrem, jenom když jsem podél jedné takové jel na kole trvalo mi patnáct minut, než jsem se skutečně dostal na nějaké trochu vyvýšené místo, ale na druhou stranu asi lepší, než vůbec nic.
Asi po dvaceti kilometrech stavím na snídani při první příležitosti, když vidím v jakési ospalé vesničce nějaké stánky. K experimentování je tu bezpočet příležitostí. Objednávám si jeden sezamový masový koláček, zeleninové závitky, kousek ryby a ledovou kávičku. Jedno je lepší než druhé, ještě jsem k tomu dostal několik, v malých pytlíčcích tak šikovně zabalených dresingů, že se mi je skoro nedaří rozbalit, ale všechny jsou výtečné.
Silnice do města Kantang je dost nepříjemná, protože její dobrá polovina se předělává, takže je všude dost strojů, aut a prachu. Přesně v poledne se konečně dostávám do města Trang. Jen co se chvilku vydýchám, omyju a v blízkém 7Eleven si dám něco chladivého k pití, ihned jdu hledat místní autobusové nádraží. Docela jsem překvapen rozlehlostí města, a tak mi chvilku trvá, než autobusové nádraží ve spleti uliček a s pomocí místních, nacházím. Tady je mi řečeno, že autobusy do Bangkoku jedou buď odsud anebo z města Hat Yai, kam bych chtěl finálně dorazit, zítra v podvečer v 16.30 a jedou, jak jsem předpokládal, přes čtrnáct hodin. O to jsem radši, že jsem si všechno zavčas zjistil a lístek z města Hat Yai, kam bych chtěl zítra odpoledne dorazit, jsem si pořídil už dnes, takže mám jistotu, že mám místo a jízdenku. Ačkoliv jsem se usilovně vyptával i na kolo, to už budu muset domluvit přímo na místě v Hat Yai a jenom pevně doufám, že tam nebude nějaký problém. Bohužel se na kolo nedá koupit žádná místenka či „zamluvenka“, to si budu muset zítra vyhádat s řidičem a nejspíš mu i něco šoupnout.
Vyrážím tedy do města Hat Yai, vzdáleného odsud přes sto padesát kilometrů. Mám tedy co dělat. Kousek za Trangem vidím po dlouhé době, naposledy jsme si hodávali s bráchou v Kambodži, třtinový džus. Vynikající posilující nápoj, kupuju hned dva ledově vychlazené a k tomu ještě půlku ananasu.
Nedaleko odsud, přímo před osudovou“ křižovatkou, která mi dává ještě možnost vybrat si ze dvou cest jak do Hat Yai dorazím, si raději dávám pauzu, abych se rozhodl. Pokud tady pojedu rovně, už se nepodívám k pobřeží, s čímž jsem ještě dnes ráno, když jsem od něj odrážel, nepočítal. Když ovšem zahnu doprava, cestu si o dost prodloužím a zkomplikuju. Jak z řeckých bájí, když si měl Herakles vybrat cestu... No, nakonec to ve mně hrkne a říkám si ať to na závěr stojí za to, volím tu komplikovanější, náročnější, ale krásnější variantu.
Stejně jako v životě i na cestě jsou chvíle, kdy je lepší se zastavit a důkladně se rozmyslet. Původně jsem byl už skoro rozhodnutý jet přímo, ale nakonec zvítězila představa večera někde při západu slunce, jenomže k tomu jsem budu muset odpoledne zdolat doslova pekelných padesát kilometrů.
V půlce cesty ve městečku Yan Ta Khao jasně cítím, že potřebuju něco sladkého, abych získal cukry, to se vždy projeví takovou tou celkovou slabostí. Vytrvale zde vyhlížím někoho, kdo by dělal shaky, ale ani po přeptání na tržišti nikoho neseženu. Zdá se totiž, že je to opět turistická záležitost, takže na břehu moře anebo v místech s vysokou koncentrací turistů, to bývá častý jev, ale stejně tak i v severních oblastech Thajska, jsem se s shaky rovněž nesetkal. Naštěstí mi jako z nebe padle do oka jedna pouliční palačinkářka, která s hbitostí ještěrky přímo na šíleném odpoledním slunci roztírá palačinku za palačinkou. Nechávám si udělat dvě s rýžového těsta, posypané místními kešú oříšky a pomazané jakousi banánovou marmeládovou. Ve spojení s místním sojovým mlékem jsou skvělou vzpruhou, nicméně ani to nestačí, abych odpoledne šlapal jak ratlík. Těsně před městem Palian mi však praskne dle klasického scénáře opět zadní pneumatika, takže jsem v mžiku na ráfku, ale poměrně klidně ji měním a vyrážím dál.
Když mi však po patnácti kilometrech, skoro před dnešním cílem, který představuje jakýsi mys Cape Yong Star, duše znovu skončí na ráfku, začínám mít celkem obavy, aby to nenarušilo mé zítřejší plány. Nejde o to, kolik poslední den ujedu, pouze se potřebuju dostat na nádraží, odkud mi to jede, ovšem toto byla opět poslední duše z těch tří, co jsem si posledně na Phuketu pořídil, s níž příslovečně vydechlo i toto putování a jinou už prostě nemám a ani kupovat nebudu. Problém však může nastat při pohybu ve městě, kde se kolo bez duše stává nepohyblivým a rovněž i nemožným jakkoli přenášet, a to je problém i na malé vzdálenosti. Unesu loďák, brašny, ale kolo k tomu nést, pokud se nedá vést, je nemožné. Nezbývá než doufat, že mi tato duše alespoň vydrží na to se odsud dostat, nějak dostopovat do Hat Yai a tam se dostat na nádraží. Mám už pouze poslední pokus, jakoby si tato cesta přímo říkala o to, aby to bylo až do konce úplně na doraz.
Když dnes konečně dorážím na místo s podivným názvem „Cape Yong Star“, což pokud by se překládalo z angličtiny by mohlo znamenat něco jako „Mys mladé hvězdy“ a nevím, jestli je to nějaká nepodařená adaptace angličtiny do thajštiny, nicméně se to místo tak skutečně jmenuje a označuje velmi pěkný záliv, s překrásným výhledem na západ slunce, jak jsem si vysnil, a také na mangrovovými porosty pokryté okolní břehy.
Dnes mám za sebou opět etapu jako prase, dlouhou přes sto třicet kilometrů, kdy mě v závěru táhl spíš Fat Boy Slim ve sluchátkách než nějaká energie. Když k tomu připočtu tu dvojnásobnou výměnu duší, tak sečteno podtrženo, ani nemohu uvěřit, že jsem skutečně tady.
Opět se ptám u restaurace u mola, jestli si tady mohu zamknout kolo, když tu budu jíst a když si na molu postavím stan. Paní ihned souhlasí, a tak si troufale objednávám, tedy jdu s ní do kuchyně a ona mi ukazuje, co má. Je tam několik ryb, pár obřích krevet, a tak co si asi objednám? No jo, zase krevety, tentokrát mi je podusí ve sladkokyselé omáčce, kterou jsem si předem ochutnal, doplní zeleninou, rýží a ještě jsem v kuchyni vyslídil, že druhá paní kuchařka smaží jakési zajímavé zeleninové bochánky v palmovém oleji, něco na způsob arabského falafelu, a tak jsem si objednal i ty. Když mi to přímo při západu slunce všechno přichází na stůl, nevím věru, do čeho se mám hladov zakousnouti dříve, zda do smažených bochánků s medovou omáčkou anebo čerstvých krevet se zeleninou. Všechno je to tentokrát opět pětihvězdičkové a hlavně mě dámy daly závěrečný večer putováním zemí úsměvů asi nejhezčí dárek.
V průběhu hodování jsem pozoroval nedaleko molo a na něm můj postavený stan a jako bych začal přicházet na to, odkud získal zdejší mys svůj název. Na mopedech na něj začínají najíždět partičky „mladých hvězd“ a idylka o poklidné poslední noci v Thajsku u moře se začíná zvolna rozplývat. S veškerou pokorou tedy naznačuju paní, jestli bych si nemohl stan přesunout těsně pod restauraci a ona přikyvuje, že s tím nemá žádný problém.
Skutečná zlatá tečka přichází příslovečně až na závěr. Když si svůj stan přináším, tak už ne pouze ona, ale všechny pracovnice kuchyně mě vyzývají, abych si hodil stan přímo na místo, kde stojí „nejlepší stůl“ restaurace a protože za chvilku odjíždějí, ukazují mi, kde mám zhasnout a tak. S tím přicházejí s účtem, že za velkou kolu a de facto tři jídla, zaplatím pouze 180 bathů, tak to už nemůžu uvěřit vlastním uším a skoro jim vnucuju alespoň stovku dýžko za tu ochotu a pomoc.
Večer si tu ještě tak poklidně rozjímám, dopisuju, co jsem nestihl, nikde nikdo, pouze z přilehlého mola je slyšet dovádění místní mládeže. Ještě, že mám stan schovaný tady a z prominentního úhlu tak mohu blahosklonně přehlížet záliv...
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| KAFE | 50 | 31,25 |
|---|
| 40 | 25 |
|---|
| COLA | 18 | 11,25 |
|---|
| VODA | 15 | 9,375 |
|---|
| 20 | 12,5 |
|---|
| 44 | 27,5 |
|---|
| 770 | 481,25 |
|---|
| 20 | 12,5 |
|---|
| 20 | 12,5 |
|---|
| 35 | 21,875 |
|---|
| 40 | 25 |
|---|
| 15 | 9,375 |
|---|
| VODA | 15 | 9,375 |
|---|
| PEPSI | 15 | 9,375 |
|---|
| 280 | 175 |
|---|
| 1397 | 873,125 |
|---|
