O výletu do Prahy

Předně bych chtěl upozornit, že už jsem v Praze byl, takže nejsem žádné vesnické ořezávátko. To jen, aby bylo jasno.

Trochu fádního zasvěcení do situace k osvětlení, proč jsem se vydal na tak dobrodužnou cestu:

Tuto návštěvu Prahy jsem uskutečnil při příležitosti pooperační kontroly ve fakultní nemocnici Motol, ve které jsem byl předtím na plánované operaci ucha. V jednom z předchozích fejetonků jsem zmínil, že blbě slyším, byl jsem tedy manželkou dokopán k různým návštěvám lékařské vědy, a vygradovalo to tedy zmíněnou operací ucha. A nyní byl čas na poslední kontrolu, kde vzhledem k bezproblémovému průběhu zákroku a skvělému hojení mělo jít o kontrolu poslední, v podstatě zaměřenou na změření, o kolik se mi zlepšil sluch.

Že se mi po zákroku zlepšil sluch jsem bezproblémově poznal, protože již neexistuje poloha hlavy na polštáři, ve které bych neslyšel chrápání ostatních, tedy především mé drahé ženy. Kolikrát přemýšlím, jestli to byl dobrý nápad, jít na operaci, ale nešť, už se stalo.

Jelikož jsem byl v podstatě zdráv, neobtěžoval jsem nikoho ze svých známých, aby mě do Motola odvezli, aby tak se mnou netrpěli při čekání. Vzhledem ke skvělému dopravnímu spojení jsem ani nevzal vozidlo sám do ruky, a vydal jsem se do Prahy autobusem. Koneckonců, z nádraží Na Knížecí, kam mě meziměstský bus dovezl, to bylo do nemocnice jen několik stanic busem městským, takže nebyl důvod motat se v předvánoční Praze autem.

Na kontrolu jsem byl objednán na úterý s tím, že si mám raději předem ověřit, zda bude můj lékař přítomen. Zavolal jsem tedy v pondělí na oddělení, zda pan doktor nebude mít neplánovaně po službě, neumřel, nebo zda nevznikla nějaká jiná překážka bránící v provozování ordinace. Vše bylo v pořádku, pan doktor bude. Ještě jsem se “naštěstí” zeptal, od kolika hodin ordinuje. Naštěstí proto, že, jak mi bylo připomenuto, vyčleněné ordinační hodiny byly v době od 11 do 13 hodin, takže jsem zavrhl můj původní plán vyjet to Prahy ještě za tmy, abych byl co nejdříve zpět.

Takže v úterý brzo dopoledne jsem popadl flašku Metaxy (páč jsem na rozdíl od Luďka Soboty neměl láhev domácí whísky) jako poděkování lékaři za opravdu skvělý přístup, vrazil ji do igelitky a nastoupil do Pražáka. V Praze jsem přesedl na stošedesátsedmičku. Zaplatil jsem jízdenku (přes eSeMeS vole, jdu s dobou vole) a sedl si na dvojsedačku. Vedle mě si sedla čiperná paní v letech. Po chvíli střeštěné jízdy jsem ucítil závan alkoholu. Naštěstí jsem byl instruován publikací Praha stověžatá a pochopil jsem, že paní evidentně trpí nějakými problémy, které řeší alkoholem. Otočil jsem se na ni a soucitně jsem se usmál. Ona se na mě také podívala a soucitně usmála. Podle úsměvu jsem poznal, že se zřejmě styděla za svůj přístup k životu, ale já to chápal.

Paní na druhé zastávce vystoupila, dveře trochu provětraly odér, a ke mně si přisedla mladá slečna. Po chvíli střeštěné jízdy jsem ucítil závan alkoholu. Naštěstí jsem byl instruován publikací Praha stověžatá a pochopil jsem, že slečna trpí evidentně nějakými… Tak moment! Podíval jsem se do mé igelitky s flaškou, a příčina alkoholového odéru byla na světě. Láhev Metaxy přežila třicetihodinovou cestu z Řecka, ale nepřežila pětiminutovou cestu v autobuse městské hromadné dopravy v Praze. Abych nepřeháněl, pouze se uvolnilo víčko, a jelikož byla láhev v horizontální poloze, statečně kapala. Vyndal jsem láhev, abych spolucestujícím dokázal, že nejsem cítit obyčejným rumem, a otřel jsem ji papírovými kapesníčky.

Abych v Motole nepřišel do ordinace navoněn jak z baru, dal jsem si v areálu nemocnice cigaretku a pozoroval zapeklité dopravní situace, které v areálu probíhaly. Těmi jsem se koneckonců i bavil během své hospitalizace, fakt je na co koukat. Zároveň jsem přemýšlel, jak vyřešit problém s kapající lahví, bylo mi žinantní ji dát lékaři… No, uvidíme.

Ve třičtvrtě na jedenáct jsem vstoupil do kartotéky ušního oddělení, nahlásil jméno a za kým že to jdu. Tak bohužel, pan doktor zde není, protože dnes ráno onemocněl. Á sakra. Ale mohu jít k jinému panu doktorovi, který je přítomen, ordinace číslo čtyři. Ten tu je také od jedenácti a holt až do té doby, než to prostě všechno zvládne. Popadl jsem kartu a šel před ordinaci. Spočítal jsem počet lidí před ordinací, zdaleka mi nestačily všechny prsty na těle.

Asi deset minut jsem přemýšlel. Věděl jsem, že tato návštěva má být v podstatě pouze přeměřovací, což znamená, že mě pošlou do další ošetřovny na audiometrii. Ta (jak jsem věděl z předchozích návštěv), byla provozována pouze do půl třetí. Jelikož u doktora bych čekal několik hodin (jak jsem věděl z předchozích návštěv), a “náhradní” pan doktor nebyl tak docela náhradní, ale pouze si přibral ke svým navíc pacienty “mého” doktora, mohla by nastat situace, že se do ordinace dostanu ve tři hodiny, doktor mi jukne do ucha, řekne “Prima, ale bohužel teď už Vás nikdo nezměří”. Tak jsem s ohledem na záchranu svého duševní zdraví opustil čekárnu zcela nevyšetřen. Vrátil jsem do kartotéky kartu, poděkoval, nastoupil do stošedesátsedmičky, zaplatil jsem jízdenku (přes eSeMeS vole, jdu s dobou vole), a začal přemýšlet, kde jsem udělal chybu.

Tak za prvé, měl jsem si do nemocnice zavolat v úterý ráno, to by již věděli, že je pan doktor nepřítomen. Za druhé, když už jsem tedy volal v pondělí, neměl jsem se v ptát, od kolika hodin pan doktor ordinuje, protože bych do Motola přijel brzy ráno – zjistil, že pan doktor chybí - a po návratu do své rodné hroudy bych měl celé odpoledne pro své aktivity. A za třetí jsem si nemusel kupovat druhou jízdenku do stošedesátsedmičky cestou zpět, protože bych se s přehledem vešel s první jízdenkou do devadesátiminutové platnosti.

Autobus do mého maloměsta jel z nádraží v podstatě ihned, nastoupil jsem a usednul. Na rozdíl od dopolední jízdy do Prahy jsem si však tentokrát sedl na špatné místo – hned do druhé řady. Přede mnou v první řadě totiž seděl pán středního věku, který si evidentně sedl také špatně. Skoro celou cestu mu svítilo do očí sluníčko přes čelní sklo, což nesl těžce. Začal se různě ošívat a vrtět. Nakonec to vyřešil tak, že si sedl bokem a já jsem v podstatě celou cestu zíral na jeho profil. Že nebyl krasavec, čert to vem, já jsem koneckonců také rád, že už jsem ženatý – těžko bych se se svou vizáží seznamoval. Ale pán začal provádět různé aktivity. Začal si uhlazovat zbytky vlasů, začal si sirkou čistit zbytky zubů, začal smrkat a pak malíčkem kontrolovat, zda se mu to povedlo dostatečně dobře… Zkrátka, o zábavu jsem měl postaráno. Když už jsem myslel, že to nemůže být horší, začal pán dělat opravdu něco strašného. Začal si číst.

Existuje mnoho lidí, kteří si nemohou za jízdy číst, protože se jim dělá zle. Sám mezi ně patřím. Patřím ale i mezi několik málo lidí, kterým se dělá špatně při pohledu na člověka, který si za jízdy čte. Byl jsem v panice. Zkusil jsem zavřít oči, to nepomohlo. Zkusil jsem se upřeně dívat z okénka, to nepomohlo. Zkusil jsem se dívat do výstřihu ženy, která seděla přes uličku, to nepomohlo, stále jsem myslel na to jediné. Zbývala poslední možnost. Otevřel jsem láhev Metaxy…

Výlet do Prahy hodnotím vcelku pozitivně. Když to vezmu kolem a kolem, tak ostudu jsem v hlavním městě neudělal. Když nepočítám jednu z předchozích návštěv, kdy jsem se sice na operaci dle instrukcí svlékl do naha, sundal hodinky a prstýnek, ale zapomněl jsem na řetízek a všichni si toho všimli až na operačním stole.

A pak tedy ještě drobné zaváhání, kdy jsem při úplně první návštěvě v Motole drobně zkomolil jméno lékaře, ale toho si snad ani nikdo nevšiml. Rozhodně jsem nezpůsobil takové fápo jako jedna paní, která šla prvně ke gynekologovi, který se jmenoval Míča. U gynekologa s takovým jménem je zřejmé, že pro zapamatování použijete mnemotechnickou pomůcku. Tak učinila bezesporu i ta paní a při návštěvě polikliniky se uvedla větou: “Dobrý den, jdu za panem doktorem Mundou.”