O stresu (z rozhodování)

Když jsem psal fejetonek O stresu, zaměřil jsem se na trému, která mě celý život provází. Nemalou dávkou stresu trpím, asi jako každý, při rozhodování v těžkých životních situacích, kdy následné rozhodnutí může zásadně ovlivnit váš život.

Z doby nedávno minulé uvedu například situaci, kdy mě manželka požádala, abych ji řekl PŘESNĚ za osm minut. Rozuměj: něco zapnula na sporáku a jelikož se nám rozbila kuchyňská minutka, převzal jsem její funkci dočasně já. Takže během těchto osmi minut úpěnlivě pozoruji hodiny a z televize nemám nic. “Už?” ozvalo se z kuchyně. “Ne, ještě dvě minuty třicet vteřin” odpovídám po pravdě. “Už?” – “Ještě dvě minuty deset vteřin”. “Ještě čtyřicet pět vteřin” oznamuji okolo procházející manželce. “Jo jo” usměje se a zamíří do koupelny, tedy na druhou stranu, než je kuchyně. A teď jsem ve stresu. Neznám žádnou ženu, která by dokázala z koupelny odejít během čtyřiceti – třiceti devíti vteřin. Čas vypršel a mě se zmocňuje panika. Co teď? Buď můžu zaťukat na dveře koupelny, že “Úž!”. Předpokládám by se mi dostalo odpovědi ve stylu “To to neumíš vypnout sám?”. Tak že bych to došel vypnout sám? Zvednu se z gauče a spěchám k plotně. Na sporáku bublají tři hrnce. Ježíši kriste kterej? Mám návaly horka. Nakonec rezignuji, na nic nesahám, vracím se na gauč a hypnotizuji pohledem hodiny. Té plus třicet, Té plus čtyřicet, Té plus padesát…

Manželka vyjde s úsměvem z koupelny, a já omluvným tónem – protože jsem nedokázal zastavit čas – šeptám. “Plus dvě minuty”. Žena se opět usměje: “Akorát, já potřebovala deset minut, ale chtěla jsem po tobě osm, kdybys náhodou zapomněl…”. Zabiju.

Nejčerstvější stres z rozhodování mě potkal včera. Abych vás uvedl do situace, musím popsat situaci trochu obšírněji. Po několika letech nedoslýchavosti jsem byl manželkou dokopán na ORL (ušní nosní krční), aby mi řekli, proč skoro neslyším na levé ucho. S moji ambulantní návštěvou ušaře z před dvou let nebyla spokojena, protože jediné, s čím jsem se vrátil, bylo potvrzení že blbě slyším, což “jsem věděla, tos tam nemusel lézt”.

Mezi jeden ze standardních léčebných postupů patří absolvování několika infuzí, z kterých zhruba polovinu musíte absolvovat při hospitalizaci, na zbytek pak docházíte ambulantně. Vzhledem k tomu, že kromě přijímání infuzí neděláte v nemocnici absolutně nic, zmocní se vás (tedy alespoň mě) během těch několika dní absolutní letargie až deprese. Infuze tvá asi hodinku a půl a pak čekáte dvaadvacet a půl hodiny na další.

Z počátku byli se mnou na pokoji zavilí sportovci, kteří mě nutili dívat se na finále Wimbledonu. Asi to byl hezký zápas, nicméně zkusili jste někdy sledovat tenis na televizi o úhlopříčce 37 centimetrů ze vzdálenosti pěti metrů? Já byl donucen. “Donucen?” řeknete si. Ano. Vzhledem k počasí, kdy nebylo možné procházet se po areálu a vzhledem k tomu, že za dveřmi pokoje v podstatě začínala čekárna ambulance narvaná lidmi jsem musel setrvat v pokoji. A jelikož jste na ušním, zvukem se nešetřilo, takže jiné činnosti jako čtení či spaní byly zhola nemožné. A to hráli pět setů a ten skončil 16:14. Hrát ještě dva gemy, šel bych z ušního rovnou na oční.

Další den mě spolutrpící opustili a zůstal jsem na pokoji sám. Takže jsem dospal, co se dalo. Bohužel jsem to přeťáp a poslední noc koukám do stropu, oči jak pětikoruny a né a né usnout. Jako kuřáka mě napadla jediná možná věc, a to spojit příjemné s užitečným. A přesto že jsem doposud vydržel, a svému zlozvyku se zde věnoval výhradně mimo budovu, slovy klasika z filmu Slavnosti sněženek jsem si řekl “Hovno!”, a vyrazil v půl jedné v noci s novinami v podpaží na místní toaletu. Již jsem od spolukuřáků věděl, že je zde instalován silný větrák, který bezpečně odvětrá během několika minut jakýkoli nevhodný zápach. Takže sedě na záchodě, tahaje, čtouc a tlače jsem každých čtyřicet pět vteřin zavadil malíčkem o spínač, který opětovně roztočil větrák. A zde přichází pointa. Silně letargický, znuděný, otrávený a bůhví co ještě jsem se ne zcela soustředil, a malíčkem stiskl jiné tlačítko. Správně, to tlačítko, které přivolá sestru, aby vám případně pomohla vstát, utřít a co já vím ještě. Takže v okamžiku kdy se rozsvítilo červené světýlko a rozezněl se bzučák, bylo po letargii. V jedné ruce cigaretu, v druhé týden staré noviny, utéct jsem nemohl (rozhodně ne hned), a v mé hlavě programátora se rozvila všechna možná vlákna situací, která mohou nastat. Počínaje řvoucím primářem, který na mě zavolá policajty a já ve svých téměř čtyřiceti letech dostanu zase poznámku “kouřil na toaletě”, až po sestřičku s koženým bičíkem, která “mě musí potrestat”. No, nakonec to dopadlo nějak mezi, stylem “víš, že vím, že víš” a obešlo se to bez následků, ale stresová situace strašná.

Vzpomněl jsem si, jak bych to řešil jako školní puberťák, kdy jsem neměl problém se na cokoli vymluvit. Například na internátu jsme spolustudentovi, který byl momentálně v tanečních, řádně namočili spodek od pyžama, a dali za okno do dvacetistupňového mrazu, jestli schválně bude rád, až se vrátí. Zapomněli jsme, že pod námi je vychovatelna a během okamžiku na nás vlítla vychovatelka, co že jí to kape na parapet. Já bez mrknutí oka soudružce vysvětlil, že děláme praktický úkol z fyziky, kdy máme otestovat sublimaci (tedy přeměnu tuhého skupenství v plynné), a že nám bylo panem profesorem doporučeno nechat na mrazu uschnout mokrý hadr. A ano, paní vychovatelko, máme toho moc, takže musíme studovat i po večerce. Dneska bych se buď rozbrečel nebo ukázal na tělesně slabšího studenta – “To on, já nic”. Každopádně bych byl ve stresu. Asi holt stárnu.