O teambuildingu

     Tak po dlouhé době mám konečně malý zážitek, o který bych se s vámi snad rád mohl podělit. A tím jest akce nazvaná teambuilding. Nutno předem uvést, že tuto akci jsem prodělal poprvé v životě, a to hned z kraje po nástupu u nového zaměstnavatele.

     Od minulého jsem byl nucen odejít díky globální hospodářské krizi (tak si to teda myslím alespoň já), možná pro neschopnost (tak si to možná myslel můj bývalý zaměstnavatel), možná v tom byly i jiné důvody (aneb jen jednou podpálíte fabriku a už se to s vámi veze). Mimochodem, to trochu odbočím: nebojte se přiznat, že jste založili (samozřejmě nutnou podmínkou je, že neúmyslně) požár. Výjezd hasičů neplatíte (protože “poplach nebyl planý”), spraví to pouze pokuta v řádech několika set korun a hodinové školení s požárním technikem. Tím nechci moje fápo (čti faux-pas) nijak zlehčovat – do smíchu mi určitě nebylo, ale proč už brečet nad rozlitým mlékem.

     Takže k mému novému zaměstnavateli. Nastoupili jsme ve stejnou dobu dva nováčci. Já a jeden Francouz, vizáží můj pravý opak. On vysoký, štíhlý, cizí řeč umí (francouzsky), elegantní, a – zkrátka Francouz. No a já – zkrátka já. Asi po týdnu v novém prostředí jsme měli to štěstí, že ve firmě probíhala akce s názvem teambuilding, hlavní téma jihočeská zabíjačka plus nějaký doprovodný program. Jelikož jsem ve zkušební době, nemohl jsem projevit ihned své veškeré dovednosti (například asi tak po osmi pivech hrozně rád zpívám ruské písně), a držel jsem se pokud možno v ústraní. I tak jsem se dobře pobavil (nakonec jsem tedy nějakou ruskou zapěl), i když k podobným akcím pohlížím s nedůvěrou.

     Řezník, který prase porážel, mi byl hned od začátku sympatický. Jako vystudovaný veterinář, který kdysi dělal nějakou studii o škodlivých látkách v prostředí, krásně obhajoval svoji postavu tím, že tyto škodlivé látky se ukládají v tuku, a kdyby ve svém věku shodil nějaké to kilo, tyto látky by se z tuků (jako z jeho) uvolnily a játra (jako jeho) by dostala takový záhul, že by to mohlo skončit špatně. Okamžitě jsem zavolal manželce a odvolával na neděli plánovaný, zdravě pojatý oběd, protože si přeci nenechám zničit játra. Sice jako o něco mladší ročník oproti řezníkovi jsem nepřišel tak masivně do styku s DDT, ale určitě nějaká svinstva v tuku mám.

     Mezi aktivity patřila jízda na koni. Jelikož u svého švagra občas proháním jeho Natašu (jako kobylu), celkem jsem se těšil. K dispozici byli dva koně. Jeden byl zrovna obsazený, tak se vrhám k druhému. Slečna i kůň se na mě smutně podívali. Slečna si mě změřila pohledem od shora dolů (nebo chcete-li zleva doprava), a rozhodla, že si mám počkat na toho obsazeného koně. Volný kůň viditelně pookřál a nechal se ode mě láskyplně pohladit. Vždy si v takových situacích vzpomenu na Vinnetoua. Uznávám, že jihočeský kůň by asi nezvládl na rozdíl od Ilčího utáhnout náčelníka apačů, Ribanu, patnáctikilové sedlo a pět kilo stříbra na rifly, ale Trávníčka se Šafránkovou na lehkém sedlu by snad mohl zvládnout a ať se na mě ten kůň nezlobí, takové váhy i přes svoji postavu rozhodně nedosahuji.

     Nicméně zážitek z jízdy byl v podstatě mizivý. Po nasednutí (když se slečna rozhlížela po nějakém podstavci a nedívala se), mi vzala z ruky otěže s důvodem, že ty jsou na řízení (což jsem samozřejmě sakra věděl) a obešla se mnou kolečko. S úsměvem jsem ji sdělil, že to tedy stačí, poděkoval jsem a seskočil z koně asi tak v půlce její rady, jak z toho ubohého zvířete mám slézt.

     Součástí teambuildingu byla asi dvouhodinová přednáška o oblékání (rozuměj o kvádrech). Bylo to velice zajímavé, i když obleky nenosím z prostého důvodu, nevyrábí se standardně košile mých rozměrů (tedy jako okolo krku), a nedospěl jsem do stádia (rozumově ani finančně), abych si nechal šít na míru.

     Přednáška se trochu protáhla díky zajímavým dotazům a v rohu již netrpělivě přešlapovala majitelka hostince s tácem jitrnic, která se přednášejícího (jako znalce módy) zeptala, zda si všiml, že se kvůli němu stylově oblékla do tradičních jihočeských šatů. Rozverný přednášející odvětil, že je raději, když se kvůli němu dámy svlékají. Načež majitelka prohodila, že její manžel už dneska jedno prase zabil. Zkrátka, celá akce byla ve veselém duchu a vzhledem k množství jídla hodnotím celý výlet jako povedený.

     Mimochodem, když jsem manželce oznamoval, že jedu s firmou na zabíjačku… Zamyšleně hladila moje bříško (pracovní název Budha) a uvažovala nahlas: “Hm, zabíjačka. Už je mi jasné, proč přijali tebe. Ale proč přijali toho Francouze?”