Původně jsem chtěl nazvat tento svůj příspěvek "O trémě", jelikož jsem strašný trémista a právě tréma je u mě v devadesáti procentech příčinou stresu. Trémou a následným stresem trpím již od mala. Jasně si dodnes vybavuji, jak jsem se zúčastnil na základní škole v rámci socialistické soutěže Puškinův památník jedné divadelní hry.
Dostal jsem v ní velmi malou roličku, kdy jsem měl na konci v jakémsi resumé divákům přednést jednu jedinou větu. Tréma zapůsobila a nedostal jsem ze sebe ani slovo. Naštěstí to zachránili mí “kolegové herci” a tu jednu větu (abych tedy nebyl úplně za neschopného, nebyla to obyčejné věta, ale pěkně rozvité souvětí a samozřejmě v ruštině) někdo odříkal za mě.
Tréma u mě dosahuje takového stupně, že se ani nemohu dívat na soutěžní pořady v televizi, protože mám trému za soutěžící a jsem strašně nervózní, aby se proboha ten či onen člověk příliš veřejně neztrapnil. Z obdobného důvodu jsem se snažil vyhýbat divadelním představením či koncertům, protože co když účinkující zapomene text? Strašná představa.
Již dávno jsem si uvědomil, že s tou svoji trémou a následným stresem musím něco dělat a jal jsem se v životě úmyslně vyhledávat stresové situace, abych se stal odolnějším.
Mimo jiné jsem se rozhodl sám sebe testovat nákupem prezervativů, což tedy pro některé včetně mě může být trochu stresová situace. Samozřejmě nepočítám nákup v nějakém anonymním automatu na veřejném WC (ty tehdy ani běžně nebyly), ale vybíral jsem si drogerie s pultovým prodejem a pěkné prodavačky, abych to měl co nejtěžší. Skutečně to byla zkouška ohněm, ale já se rozhodl vydržet co nejdéle. Dával jsem si těžší a těžší úkoly, jako například diskutovat s prodavačkou, jaký má názor na vůni tohoto a tohoto prezervativu, zda tato barevná ozdoba jí připadá k něčemu dobrá a tak podobně.
Musel jsem ale nakonec s tímto koníčkem přestat, protože jsem natolik otupěl, že jsem uváděl některé prodavačky do rozpaků až stresu a jelikož lidé ve stresu mě sakra přivádějí do stresu, byl jsem v podstatě opět na začátku. A v neposlední řadě jsem již měl takovou zásobu prezervativů, že i kdybych zdesetinásobil svoji sexuální aktivitu…
Promiňte, trochu jsem se zasnil. Takže, i kdybych zněkolikanásobil svoji sexuální aktivitu….
Promiňte, zase jsem se zasnil. Zkrátka, nemohl bych nikdy tolik prezervativů spotřebovat, protože, jak jsem se dočetl v jedné lékařské knize, tak dlouho člověk prostě nežije.
Takže jsem musel vyhledat pro svoje zocelení jinou aktivitu. Vzpomněl jsem si naštěstí na svá středoškolská léta, jak kdysi nastoupila k nám do třídy na praxi jedna studentka pedagogické fakulty, která měla takovou trému, že jsem se musel omluvit a odejít ze třídy, protože se mi z toho dělalo špatně. To bude ono. Zde si zocelím nervy! A přijal jsem nabídku jednoho gymnázia, které mě požádalo, zda bych při svém běžném zaměstnání nemohl na část úvazku u nich vyučovat informatiku a výpočetní techniku.
Sice je to již nějaký pátek, ale přesto se dalo předpokládat, že polovina patnáctiletých studentů bude mít doma počítač, a dle diskuzí na internetu jsem získal dojem, že právě tato věková kategorie ví o počítačích prostě všechno.
Příprava na moje první hodiny si vyžádala týdenní dovolenou v mé běžné práci, studoval jsem o počítačích vše od A až po Z. Trochu mě zmátla metodika a osnovy, které jsem dostal od kolegy. Šlo o dvě útlé knížečky, které byly pojaty dost volně a které jsem přečetl během polední přestávky. No, bylo mi jasné, že vzhledem k ohromně rychlému vývoji výpočetní techniky nelze vydat nějakou rozsáhlejší učebnici, protože než by to prošlo schválením ministerstva školství, více než polovina informací by byla neaktuální. Již trochu více mě zarazilo, když mi kolega na můj dotaz, kdy dostanu další podklady, že mám jen dvě knížečky (tedy na září a říjen), odpověděl, že jedna není na měsíc, ale na školní rok, takže mám pro své dvouleté upsání této instituci všechny potřebné materiály.
Nakonec však zkouška mé odolnosti nebyla vůbec tak strašná. Sice se našlo pár borečků, kteří básnili o tom, že si přetaktovali grafickou kartu o padesát procent woe, ale na můj dotaz, jaká je alespoň přibližná kapacita CéDéčka, zůstali civět. Takže tréma mě přešla hned první týden. A mimochodem, abych se nestal terčem nevhodných narážek. Troufám si tvrdit, že jsem studenty něco naučil, což samozřejmě bylo mým druhým nejdůležitějším záměrem (ten první bylo zbavit se té trémy a stresu).
Takže jsem musel hledat dál. A mám to. Můj strach z injekčních stříkaček. Vybavila se mi pradávná scéna z mého dětského očkování. Střední generace Čechů zajisté ví, že každý jeho soukmenovec měl na rameni malou či větší jizvičku od povinného očkování. Bezpečně jste podle té jizvy poznali Čecha po celém světě (nevím tedy přesně, jak je to teď či jak to měly jiné země, ale co vím já, tak se tato jizva traduje právě u Čechů). U mě byste ji hledali marně. Teda mám ji, jak jsem si soustavou zrcadel právě teď ověřil. Ale ztropil jsem při pokusu sestřičky vrazit mi jehlu do ramene takový virvál, že po několikaminutovém nahánění to všechny tři (sestřička, maminka a doktorka) prostě vzdaly a injekci jsem obdržel do místa, které se nejméně bránilo.
Takže ano, pokusím se dosáhnout další mety ve svém životě. Stanu se dárcem krve. Bohužel tato meta byla velmi snadná. Snad jsem se stal věkem více odvážný, ale spíše jsem si prostě a jednoduše spočítal, že ta trocha stresu není nic proti sladké odměně. Tedy když si přivstanu, mohu být ve své oblíbené restauraci již v devět dopoledne. A vzhledem k ranní ztrátě krve se dostat do nálady velice levně. Takže jsem pravidelným návštěvníkem transfúzní stanice již několik let. Zde se musím bez mučení přiznat, že pocit uspokojení nad tím, že mohu někomu zachránit život, tam sice někde je, ale nehodlám si nic nalhávat, je hodně hluboko.
Mezi další fobie způsobující mi stres patří strach z výšek. Zde si musím přiznat porážku, zde jsem neotupěl a neotupěl. Překvapivě mi nevadí horské dráhy, které se mnou prostě nic nedělají. Zkusil jsem si i seskok padákem v tandemu a – nic. Žádný strach. Možná trochu adrenalinu, ale nic extra. Ale posaďte mě na ruské kolo a skoro umřu. Jednou jsme byli s manželkou na jednom malinkém ruském kole jediní, a ten debil kolotočář nám chtěl udělat radost a na několik minut nás zastavil nahoře. U výšek jsem prostě prohrál a nehodlám to nadále zkoušet.
Takže zatím jako poslední test odolnosti si právě zkouším napsat něco sem, do veřejně přístupného blogu. Ta tréma, jestli se to bude líbit. Ta obava, co na to řeknou lidi. Ale upřímně. Zde jsem tedy již otupěl dávno a je mi to u prdele.
