O oblíbených jídlech

Odpověď na otázku, jaká jsou má nejoblíbenější jídla, bych nemusel dlouho hledat. Dlouhodobým testováním a experimentováním od raného mládí jsem si vytvořil jasné top 3. Díky některým vlivům (viz níže) tento žebříček již sice neplatí, ale bráno časově v mé celoživotní kariéře jedlíka jsou medaile jasně rozdány.

Na bronzové příčce se umístil puding. A to v polotekutém stavu, ještě napůl teplý. Pokud jsem doma uviděl mléko a pudingový prášek, okamžitě jsem stavěl hrnec na plotnu. Většinou jsem dokázal zahladit veškeré stopy po mé činnosti (tedy uvařit puding, sníst puding, umýt hrnec) daleko dříve, než se rodiče vrátili ze zaměstnání.
Když bylo jasné, že bych to nestihl, milostivě jsem nechal puding i pro ostatní, což tedy znamenalo rozdělit hmotu do pohárů.
S dělením s rodiči jsem přestal tehdy, když jsem zapomněl do pudingu přidat cukr – což jsem zjistil až při olíznutí vařečky, a rychle jsem se ho pokusil přidat do již naplněných pohárů dodatečně. Jednak bylo pro mě novou zkušeností neuvěřitelná rychlost tuhnutí pudingu (když jsem konzumoval přímo z hrnce, byl tekutý až do konce), takže rozmíchat kostky cukru bych přirovnal, co se týče rychlosti, k otázce života a smrti. A jednak jsem (bylo mi určitě míň než deset let – jen pro omluvu) zapomněl vydělit počet doporučených kostek cukru počtem pohárů, tj. v každém jsem rozmíchal tolik cukru, kolik bylo předepsáno pro celkové množství v hrnci. Takže po všech těch nervech jsem z toho vyrobil nepoživatelný blivajz. Asi mám z toho pořád trauma. Každopádně od té doby jsem se přestal dělit a celou porci konzumoval zase rovnou z hrnce.
Zcela jistě mám trauma z jídla, které u mě v oblíbenosti obsadilo druhou příčku. Dokonce takové trauma, že jsem ho již několik let (v této kombinaci) nevložil do úst. Přesto si dlouhodobě rozhodně stříbrnou medaili zaslouží – to je bez debat.
Poprvé jsem podélně rozříznutý rohlík namazaný máslem, pokrytý plátky hermelínu a politý kečupem, jedl doma u staršího kamaráda, u kterého se konala slezina. Jeho rodiče nebyli doma a naši mi poprvé v životě dovolili být někde přes noc. No, bylo to v tom samém paneláku, jen v jiném bytě, takže stačilo, aby mi s sebou nedali bundu a já šel jen v pantoflích, a jelikož bylo venku mínus deset, měli rodiče celkem jistotu, že neopustím objekt.
Opravdu netuším, jestli jsem tam měl svoji první cigaretu nebo své první pivo, ale rozhodně jsem tam ochutnal poprvé své druhé nejoblíbenější jídlo na světě. Stavěl  jsem se k tomu z počátku nedůvěřivě, ale Petr (ten kamarád) tvrdil, že je to fakt dobrota. Byla.
Petr se odstěhoval a potkal jsem ho až na svatbě jeho bratra po dlouhých letech (asi patnácti). Má manželka při představování Petrovi řekla, že je ráda, že konečně poznává člověka, který ukázal jejímu manželovi druhé nejoblíbenější jídlo na světě. Po udivených pohledech a mém hrdě proneseném připomenutí „no ten rohlík s hermelínem a kečupem“ se Petr zamyslel a pak! „A jó, vzpomínám si. No, já tenkrát doma nic jinýho nenašel, tak jsem splácal, co bylo v lednici“.
Ze svatby jsem neměl nic. Pořád jsem myslel na to, jak jsem se stal obětí podvodu. A od té doby jsem na rohlík s hermelínem a kečupem zanevřel.
No, po trochu nepříjemných zážitcích vám snad teď spravím náladu. Zlatou medaili získává: Chleba se sádlem (a případně škvarky).
Po dlouhých mnoho let jsem tuto dobrotu dostával pravidelně u své prababičky, kdykoli jsem přišel na návštěvu. Jelikož byla čiperná až do dvaadevadesáti, těch chlebů bylo opravdu mraky. Sádlo měla v takové obrovské keramické míse uložené ve sklepě. S odstupem času si uvědomuji, že po těch mnoho let šlo pořád o to samé sádlo. Nevím tedy, jakou může mít sádlo trvanlivost – no jsem tady živý a zdravý.
Abych jen nevyžíral prababiččiny zásoby sádla z první světové války, občas jsem si tuto delikatesu „uvařil“ i doma. Takhle jednou večer se díváme v televizi na spartakiádu a já povídám rodičům: „Teda ta fialová cibule nemá vůbec žádnou chuť“. Ano, tak nějak jsem si představoval člověka, který neví, jestli se má smát, nebo brečet. No, nakonec se tatík rozesmál, i když si ty sazenice tulipánů opravdu přivezl až z Holandska, a to za těžce získané devizy.