Závěr třetí kapitoly, která nám toho mnoho prozradí. Poznejte spolu s Kristin tajemství tak staré, jako je svět sám.
Jakmile dojedli, Kristin podala prázdnou misku Lovci a zahleděla se do ohně. Lovec vhodil obě misky i s lžícemi do kotlíku a luskl prsty. V mžiku vyšlehly plameny do výšky a obklopily tak celý kotlík. Jakmile se oheň zase utišil, kotlík byl (ke Kristinině překvapení) pryč. Dívka málem nadskočila překvapením a ihned věnovala tázavý pohled svému společníkovi.
„Jen prosté přenášecí kouzlo,“ řekl Lovec a opětoval Kristinin pohled. Nebylo těžké uhádnout, že byla zmatená. „Myslím, že je na čase, abychom si vážně promluvili, Kristin. To, co jsi právě viděla, byla obyčejná magie.“
„Ale magie přece neexistuje,“ namítla Kristin. Z televize znala spoustu takzvaných mágů, ale to byli všichni jen mistři iluze, kteří měli svá čísla dobře propracovaná. „Všechno jsou to jen triky.“ Ale i přes své ujištění se jí divoce rozbušilo srdce.
„Možná ve tvém světě, ale v Divnozemi je magie všudypřítomná,“ vysvětloval trpělivě Lovec.
„V mém světě?“ ozvala se Kristin. Vůbec nechápala, co se jí to Lovec snažil říct. „A co je zač ta Divnozemě?“
Lovec rozmáchl rukama. „Divnozemě je tohle všechno. Je to půda pod tvýma nohama, obloha nad tvou hlavou. Je to náš magický svět a teď jsi jeho součástí i ty.“ Stejně tak dobře mohl Lovec vyprávět i trapné politické vtipy, protože Kristin to vtipné nepřipadalo.
„To není vtipné,“ namítla a vzápětí dodala, „musím se dostat domů. Chci zpátky do Londýna.“
Lovec si povzdychl. Zjevně přemýšlel nad tím, jak Kristin nejlépe přesvědčit o pravdivosti svých slov. „V našem světě se traduje jeden mýtus. Každý ho zná, ale nikdo tomu nechtěl uvěřit. V podstatě jde o to, že podle pověry existují dva různé světy. Jedním z nich je právě Divnozemě, místo plné kouzel a tím druhým je svět, který o kouzlech nemá ani ponětí. Lidé tam žijí své uspěchané životy a vůbec si neuvědomují naši existenci.
Byl to jen mýtus, dokud ses tu neobjevila ty, Kristin Jonesová. Ty, v tom svém divném oblečení, plná nedůvěry. Jsi na první pohled tak jiná a zároveň na tobě něco je, Kristin. Maličká špetka Divnozemí, která je v každém z nás. Pověz mi, jak jsi se ocitla v Zatraceném lese?“
Celou tu dobu z něj Kristin nespouštěla oči. Pomalu začínala pochybovat o tom, že si z ní dělá legraci. Malinkatá část jejího já si dokonce přála, aby to celé byla pravda. Byla to přesně ta část, která se ozvala pokaždé, když se v Kristinině blízkosti stalo něco nevysvětlitelného. Našeptávala jí, že nepatří mezi obyčejné lidi, že je výjimečná. Kristin ji ale až do teď úspěšně ignorovala. Zatímco nad tím vším přemýšlela, vypověděla Lovci vše, co se jí stalo toho dne, kdy se objevila v Zatraceném lese. Lovec ji tiše poslouchal, a když skončila, přikývl.
„Takže za tím stojí Převaděčka, měl jsem to tušit. Nikdy jsem nevěděl jak, ale ony vždycky vycítí někoho výjimečného.“
„Ale já nejsem výjimečná,“ ohradila se Kristin. „jsem jenom obyčejná holka, co byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Musela si mě s někým splést.“
Lovec zakroutil hlavou. „Ne, Převaděčky se nikdy nemýlí. Podle legendy se po dosažení určitého věku Převaděčka přenese do druhého světa, kde pátrá po vyvolených. Ty potom přenese do Divnozemě, kam taky patří. Ale jak říkám, až do teď to byla jen legenda, které nikdo nevěřil. Řád Převaděček držel všechna svá tajemství pod pokličkou. Nikdo přesně nevěděl, co dělají.“
Kristin se stále ještě snažila skousnout fakt, že byla vytržena ze svého světa jen kvůli pocitu té stařeny, která si myslela, že je Kristin výjimečná. Nemohla a ani nechtěla zůstat na místě, které se jmenuje Divnozem. A pak jí náhle napadla spásná myšlenka. „A co ty Převaděčky? Jestli mě jedna z nich mohla přenést sem, tak mě jiná může přenést zpátky domů, ne?“
S nadějí v hlase upřela pohled na Lovce, který sklopil hlavu. „Je mi líto. Je mi to vážně líto, Kristin.“ Jeho slova v Kristin naději zrovna nevzbuzovala. „Řád Převaděček zaniknul již před lety. Nezbyla žádná, která by ti mohla pomoci. A bez Převaděčky se odtud nedostaneš.“
Kristin tomu odmítala uvěřit. Nechtěla se jen tak snadno vzdát. „Musí být nějaký způsob, jak se odsud dostat.“
„Musíš pochopit, že Převaděčkou se nemůžeš stát naučením kouzel. Někým tak mocným se musíš narodit. Jinak to nejde. A za poslední léta se žádná Převaděčka nenarodila. A i kdyby ano, tak to trvá roky, než se naučí ovládat svůj dar.“
Tak a bylo to! Poslední špetka naděje se rozplynula. To znamená, že tu zůstane trčet navěky. Když si jen pomyslela, že už nikdy neuvidí svého mrzoutského otce ani ukecanou nejlepší kamarádku Allison, chtělo se jí brečet. Raději zapíchla pohled do země, než aby viděla Lovcovu tvář.
„No tak, usměj se trochu,“ vybídl ji Lovec. „Přežila jsi útok vraždící bestie a navíc jsi se ocitla v zemi plné magie. To není něco, co bys zažila každý den, ne?“
„Jo, už jenom chybí, abyste tu měli upíry,“ procedila ironicky. Následovalo ticho, které Kristin donutilo pohlédnout na Lovce. Z jeho výrazu pochopila. „To snad ne! Vy tu vážně máte upíry?“ Vůbec to neříkala vystrašeně, ba naopak to znělo nadšeně. Kristin byla odmala fanynkou různých upírských knih, ve kterých si protiřečili různé mytologie. V mnoha z nich stálo, že slunce upíry nespálí na prach, v jiných se zase tvrdil naprostý opak. Všechny ty smyšlené teorie Kristin hltala, protože jí to téma bavilo. Sama se dokonce pokoušela napsat knihu o upírech, ale nikdy se nedokopala k napsání více než tří kapitol.
„Upíři jsou přirozenou součástí Divnozemě, Kristin. Stejně tak i vlkodlaci, čarodějové, věštci a mnoho dalších, jimž v žilách koluje magická krev.“
„I elfy?“ zeptala se, ale jeho pozdvihnuté obočí a zmatený výraz dokonale odpověděl na její otázku. „Takže elfy asi ne,“ odpověděla na svou vlastní otázku. Škoda, vždycky chtěla spatřit člověka se špičatýma ušima. Nakonec to ale zase taková ztráta nebyla. Kdo potřebuje elfy?
Lovec si všiml Kristinina nově nabytého zájmu a usmál se na ni. Jak jí vůbec mohl při prvním setkání připadat jako mrzutý tulák? Stačilo jen pár minut, aby zjistila, že je vlastně úplně v pohodě. Nepůsobil jako takoví ti „cool“ tátové, kteří se snažili udržet krok s mladými, aniž by jim došlo, že se vlastně ztrapňují.
Znovu jí bolestivě zaškubalo v paži. Její usyknutí samozřejmě Lovci neuniklo. Naklonil se ke své brašně a vytáhl z ní malý kožený váček. Rozvázal ho a vylovil z něj malou zelenou kuličku. Poté váček znovu utáhl a uložil do své brašny. Přešel kolem ohniště a natáhl ke Kristin ruku s tou kuličkou na dlani.
„Co je to?“ zeptala se a vzala si ji do ruky. Povrch kuličky byl lepkavý. Tak trochu jí to připomínalo oslintanou kuličkovou žvýkačku.
„To je Šťávonoska,“ řekl Lovec a vrátil se na svoje místo. „Pomůže ti to od bolesti, věř mi.“
I když se jí do toho moc nechtělo, nakonec si Šťávonosku vložila do úst. Když měl Lovec pravdu i ohledně té kaše, tak se určitě nemýlil ani v tomhle případě. Jakmile do kuličky kousla, vylila se jí z ní do úst hustá sladká šťáva. Chutnala jako jablečný mošt. Najednou se jí po těle rozlil pocit tepla. To teplo se rozložilo po celém její těle a pronikalo i do zraněné paže. Škubání téměř okamžitě přestalo a Kristin se ulevilo. Bylo to, jako by jí někdo dal velkou dávku sedativ. Začala se cítit příjemně ospale.
„Už je ti lépe?“ zeptal se lovec, ačkoli dobře viděl její blažený výraz. Kristin si stále vychutnávala tu sladkou chuť v ústech a tak místo odpovědi jen přikývla. Bez nadsázky to bylo to nejlepší, co kdy v životě ochutnala.
„Máš ještě další?“ zeptala se toužebně. Ale Lovec zakroutil hlavou.
„Nesmí se to s nimi přehánět. V malém množství mají blahodárné účinky, dokonce až léčivé. Ale když jich najednou spořádáš moc, většinou to nedopadne dobře.“
Kristin byla zklamaná. Chtěla si dát alespoň ještě jeden malý kousek, ale lovec jí to nedovolil. Určitě si je chtěl nechat pro sebe, krkoun jeden! „Co se mnou teď bude?“ pokusila se zavést řeč na jiné téma. Hlavně proto, aby nemusela myslet na svou touhu po další Šťávonosce.
Lovec na ni pohlédl. Jen na kratičký okamžik to vypadalo, jakoby se nad něčím rozhodoval. Vzápětí se ale bezstarostně usmál. „Vezmu tě k mým přátelům. Budeš tam v bezpečí.“
Tohle se Kristin trochu dotklo. Nepotřebovala chránit, dokázala se o sebe postarat sama. „Nepotřebuju ochranu,“ vyhrkla, ale Lovec nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ale ano, potřebuješ. Asi si neuvědomuješ, jaký poprask by nastal, kdyby někdo zjistil, že jsi z bájného sousedního světa? Stala by ses štvancem. Lidé jsou tu pověrčiví a nedůvěřiví. Mohli by se tě pokusit zabít a o to určitě nestojíš.“
Na jednu stranu byla vděčná za jeho upřímnost, ale na druhou byla vyděšená a znechucená zároveň z toho, že by se jí někdo pokusil zabít jenom proto, že nepatří do jejich světa. „A co ty? Nevypadal jsi nějak zvlášť překvapeně, když jsi zjistil, odkud jsem.“
„To proto, že já narozdíl od normálních lidí nevěřím každé pověře. A nebojím se něčeho neznámého.“ Jeho vysvětlení jí stačilo. Navíc se tím už nechtěla dál zabývat.
„Jak daleko je to k tvým přátelům?“ zeptala se a tím zároveň projevila svou důvěru.
„Nebudu lhát, je to dlouhá cesta. Půjdeme několik dní možná i týdnů, takže by ses možná chtěla vyspat, ráno vyrazíme.“
Kristin jeho radu poslechla a trochu se odtáhla od ohně. Rozhodně se do něj nechtěla v noci převalit a skončit jako živá pochodeň. „Dobrou noc,“ řekla a natáhla se na bok, zády k ohni. A ačkoli prospala celé dva dny, netrvalo to dlouho a znovu zařezávala, jako by ji do vody hodili.
